Specs4ever

Coloradské hory jsou krásné v kteroukoli roční dobu, ale na podzim jsou jejich barvy prostě úžasné. Jak jsme se blížili k parkovišti, začínal jsem být naším výletem velice rozradostněný. Před nedávnem jsem začal chodit s Heather, a když jsem se dozvěděl, že si ona a její nejlepší kamarádka Michelle naplánovaly společné kempování ve Skalnatých horách, přemluvil jsem Michellina přítele Toma, abychom to spáchali ve čtyřech. Takže tady jsme byli, čtyři výletníci, zásobení na týdenní pobyt v divočině.

Zaparkovali jsme vůz a hodili si batohy na záda. Tom a já jsme každý měli trochu víc věcí než holky, ale myslím, že to tak je správné, když jsme silnější. Udělal jsem pár snímků ostatních, jak zápolí s bágly, a oni měli dobrou srandu z toho, jaký jsem si na to vzal foťák. Jsem profesionální fotograf, ale na tenhle výlet jsem si vzal jen lehkou pětatřicítku s minimálním počtem čoček a tři primitivní rychlofoťáky na jedno použití, a oni se smáli, když jsem použil zrovna jeden z nich. Je to komický foťák, ale já jsem zjistil, i s ním se dají udělat slušné obrázky.

Tom a já jsme vzali chladicí box, každý za jeden konec, a zakrátko jsme vstoupili do lesů. Naším cílem byla řada tábořišť asi hodinu pochodu od parkoviště. Než jsme dorazili na místo, hudrali jsme s Tomem, proč jsme s sebou brali tolik piva, protože ten chladicí box byl zatraceně těžký.

Postavili jsme dva stany, na místě, které nám správci oblasti určili, a rozdělali malý táborák. Tyto lesy byly pod protipožární ochranou a zakládat oheň bylo povoleno jen pro vaření, takže když se setmělo, připravili jsme si večeři a pak oheň zalili. Tohle trochu pokazilo zábavu, protože jsme si museli svítit baterkou. Později jsme tedy oheň znovu zapálili, abychom si opekli nějaké špekáčky, ale pak na noc jsme jej zase uhasili.

Ovšem, když pijete pivo, dlouho ve vás nezůstane, jeho důsledky můžete oddálit jen na chvíli, takže jsem po nějaké době vzal baterku a vylezl ze stanu, abych někde v ústraní ulevil svému měchýři. Když jsem skončil, otočil jsem se, abych se vrátil do tábora, a najednou jsem ve světle baterky spatřil záblesk, který se odrazil od něčeho vedle pěšiny. Šel jsem se tam podívat a našel jsem dámské brýle ve zlatých obroučkách. Jedno sklo bylo úplně roztříštěné, zatímco druhé, prasklé na okraji, stále drželo v obrubě. Dal jsem si ho před oko a zjistil, že je velice silné. Pokud by majitelka těch brýlí neměla ještě jedny náhradní, znamenalo by to, že je tady někde v okolí nějaká silně krátkozraká žena ve velkých problémech.

Vzal jsem ty brýle do tábora a ukázal je ostatním. Heather se podívala přes to jedno sklo a zvolala, že je skoro tak silné jako skla v jejích brýlích, bez kterých je ona úplně slepá. Tohle jsem o ní nevěděl a hodně mě to vzrušilo. Mám velkou slabost pro dívky, které nosí silné brýle, a i když jsem věděl, že Heather nosí čočky, nechodil jsem s ní ještě tak dlouho, abych se jí ptal na její zrak.

Ještě než jsem pak usnul, měl jsem dojem, že jsem zaslechl odněkud zdálky nějaký hlas, přinesený větrem, ale byl tak nezřetelný, že se nedalo určit, co volal. Když jsem se nazítří probudil, nedal mi ten hlas pokoje a ptal jsem se ostatních, jestli ho také slyšeli. Michelle řekla, že má pocit, že slyšela někoho volat „Pomoc, prosím pomozte mi“, ale že se jí to v tom větru asi jen zdálo.

Sledoval jsem Heather, jak si pečlivě umývá ruce, které si předtím ohřála v ohni. V zrcátku před ní jsem uviděl, jak si v roztoku pere levou čočku a dává si ji do oka. Pak udělala totéž se druhou. Vylila vodu a otočila se zase na nás.

„Tak, teď už zase vidím,“ řekla.

„Proč sis sem nevzala brýle,“ zeptal jsem se.

„Ech, jsou tak tlusté. Vypadám v nich slepá a škaredá,“ odpověděla.

Věděl jsem, že je lepší už nic neříkat. Moje předešlá přítelkyně Jill a já jsme jednou jeli na prázdniny na Floridu. Druhého rána, když snídala vločky, vypadla jí pravá čočka z oka na lžíci a ona ji i s vločkami spolkla, ještě než si toho všimla. Samozřejmě neměla žádnou rezervní, takže musela po zbytek týdne chodit v brýlích. Jill tvrdila, že je silně krátkozraká, ale pro mě byla na spodní hranici takového označení, protože měla jen asi -7,50 nebo -8 dioptrií. Když jsem ji uviděl v brýlích, poznamenal jsem, že vypadá krásně a že se mi opravdu líbí brýlaté ženy. Asi jsem na to šel moc zhurta, protože hned po návratu si zase šla pro čočky a už jsem ji v brýlích neviděl. Když jsem ji začal přemlouvat, aby si brýle brala aspoň pro mě, začala se vymlouvat kdykoli jsem jí volal, aby se mnou šla ven. Takže moje záliba v brýlích byla teď něčím, co jsem si radši nechával pro sebe.

Stále jsem myslel na ten hlas, který jsme já a Michelle v noci zaslechli ve větru. Představoval jsem si mladou krasavici, ztracenou a bezmocnou v horách bez svých brýlí. Nakonec už jsem to nemohl vydržet. Vytáhl jsem mobil a zavolal na stanici. Když jsem strážnému ve službě popsal, že jsem našel rozbité silné brýle a že jsme možná v noci zaslechli nějaké volání, napsal si moje číslo a řekl mi, že o tom zkusí něco zjistit a pak mi zavolá.

Asi po hodině telefon zazvonil. Strážný vypátral, že se opravdu někdo pohřešuje – učitelka z Illinois jménem Kim Jonesová, jejíž zmizení nahlásil právě minulé noci její přítel. V jejím popisu stálo, že nosí silné brýle a že je mohla ztratit nebo rozbít. Tábořili ve stejné oblasti jako my, a strážný se mě zeptal, jestli bych chtěl být při hledání nápomocný. Samozřejmě jsem souhlasil.

Vysvětlil jsem ostatním, že jsme byli přibráni k pátrací akci po zmizelé osobě. Strážný mě informoval, že začnou brzy oblast pročesávat vrtulníkem a pokusí se zahlédnout ztracenou učitelku ze vzduchu. Ale že to území je tak zarostlé, že nebudou moci nikde přistát. Proto mě požádal, abych byl stále na příjmu, a že mě budou navádět na místo, pokud ji najdou.

Vrtulník se objevil nad námi a začal systematicky prohledávat krajinu. Trvalo to pár hodin, a jak se vrtulník od nás stále více vzdaloval, začal jsem mít obavy, že Kim Jonesovou třeba nenajdou. Právě v tu chvíli mi zazvonil telefon. Na drátě byl pilot, který mi oznámil, že někoho objevili. Řekl mi, že spustí navigační balon a požádal nás, abychom se vydali jeho směrem.

Poradil jsem se s kompasem a vyrazili jsme. Nešlo to snadno, ale po dvou hodinách jsme konečně dorazili na jakousi mýtinku a tam, přímo pod balonem, ležela na zemi postava. Zavolali jsme na ni a ona se pohnula a posadila.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Vymkla jsem si kotník, a ztratila jsem brýle, nic nevidím,“ odpověděla.

Když jsme přišli blíž, shledal jsem, že je to velmi krásná žena. Dlouhé blond vlasy měla sepnuté do copu. Podíval jsem se na její oči, z ještě větší blízkosti, a poznal, že je opravdu velmi krátkozraká. Pokud je někdo krátkozraký jen slabě, snaží se ostřit mhouřením očí, ale silně krátkozraký člověk se o to ani nepokouší, protože ví, že to jeho vidění stejně nepomůže.

Střídavě jsme ji podpírali na cestě zpět do našeho tábořiště. Akce na záchranu Kim zabrala prakticky celý den, a když jsme dorazili do tábora, byla už tma. Strážní mě požádali, abych jim zavolal, až tam přijdeme, a tak jsem to udělal. Jelikož Kimina zranění byla jen malá a my jsme měli dost zásob, strážní se Kim zeptali, jestli by jí nevadilo počkat do rána, než ji vyzvednou. Odpověděla, že se cítí dobře a že ráno jí to bude úplně stačit.

Ukázal jsem Kim její rozbité brýle, a když si je nasadila, zbývající kus skla z nich vypadl a rozbil se o kameny. Celou dobu se upínala k myšlence, že bude znovu vidět, a tohle pro ni bylo zdrcující.

Přemýšlel jsem jen chvilku. Den předtím jsem dofotil film v prvním foťáku na jedno použití, který jsme teď měli vyhozený ve smetí. Vytáhl jsem ho odtamtud a rozlomil ho na dva kusy. Vyndal jsem malou rozptylnou čočku z hledáčku a dal ji Kim. Dala si ji před oko a řekla, že přes ni docela vidí. Tak jsem vytáhl skoro dokončený film i z druhého foťáku a ten jsem rozebral taky. Z kusu měděného drátku, který jsme použili při stavbě stanu, jsem vytvaroval držáky na sklíčka. Za použití jen minimálního množství drátu jsem ho obtočil kolem obou malých čoček, přičemž jsem na každé straně ponechal kousek drátku na čtyři úchyty, které jsem vyrobil zkroucením a utažením drátku kleštičkami. Ty jsem pak symetricky vyrovnal a tenhle celý vynález jsem nainstaloval do obrouček Kiminých rozbitých brýlí. Podal jsem Kim hotový výtvor, ona si ho nasadila a byla šťastná, že se jí zase trochu vrátil zrak. Ostatní byli pobaveni mou dovedností a začali mi za odměnu přezdívat MacGyver, podle zručného amerického seriálového hrdiny.

Než jsme odešli na kutě, ještě jsme si vykládali a dozvěděli jsme se, že Kim má velice citlivé oči a nemůže nosit kontaktní čočky. Vyšlo najevo, že její vada je ještě silnější než u Heather a že nosí vysokoindexové skleněné čočky, takže její skla nejsou tak tlustá a ošklivá, jaká by byla, pokud by byla z normálního plastu. Také jsme se dozvěděli, že se se svým přítelem pohádala a že příčinou ztráty a rozbití jejích brýlí bylo to, že ji uhodil. Pak ji tam tak nechal, i když věděl, že je bez brýlí slepá a bezmocná. Pokusila se jít směrem, kterým tušila parkoviště, ale beznadějně zabloudila a nakonec si ještě na nějakém kameni vymkla kotník, nedaleko od místa, kde jsme ji našli. Vzpomínka na to, jak jsme ji tam našli, slepou a snažící se najít cestu zpět do civilizace, v nás nevyvolávalo příliš shovívavé city k jejímu bývalému příteli.

Následujícího rána se objevila hlídka, aby vzala Kim někam, kde by se podívali na její kotník, a k jejím zavazadlům, se kterými její bývalý přítel čekal na stanici, a kde měla také svoje rezervní brýle. My čtyři jsme pokračovali v dovolené a opravdu jsme si to užili. Skalnaté hory jsou vážně nádherné místo.

Heather a já jsme spolu ještě nějakou dobu chodili a dokonce jsme spolu chvíli i žili, ale ona nechtěla ani slyšet, že by si pořídila brýle aspoň na doma na večery. Když pak šla a utratila fůru peněz za laserovou operaci, rozhodl jsem se zvednout kotvy.

A vzal jsem si báječnou, silně krátkozrakou ženu, která nenosí čočky a která náležitě oceňuje mé nadšení pro ženy v tlustých brýlích. Občas si, na památku starých časů, nasazuje jedny velice zvláštní brýle pro mou potěchu během milování. I když se její zrak za posledních pár let ještě zhoršil a ona s nimi už nijak dobře nevidí, ty drátky pořád drží čočky na jejich místě.

 Specs4ever, II/2001
se zvláštním poděkováním Andymu za námět příběhu a A.J. za korekturu.
Z amer. originálu „After the Outing“ přeložil Wieprz, 2006.

Back