Specs4ever

Díval jsem se na roztleskávačky ze svého místa na konci druhé lavičky. Jo, to jsem byl, druhořadý křídelní útočník v našem fotbalovém týmu, a ten poslední rok na škole jsem byl ten úplně nejposlednější hráč při nasazování do zápasů, tudíž bylo velice nepravděpodobné, že bych se kdy dostal do první řady. Zdaleka nejkrásnější a nejoblíbenější roztleskávačkou byla Tanya. Byla jednoduše dokonalá. Žádným jiným slovem ji nelze popsat. A byla velmi žádaná. Její přítel Steve byl náš zadák a oni dva byli na naší škole pojmem.

Ale Tanya měla tajemství. Byl jsem jedním z velmi mála lidí, kteří věděli, že Tanya je silně krátkozraká a nosí čočky, a věděl jsem to jen proto, že jsem brigádničil v místní optice. Ovšemže kdysi nosila brýle, když byla mnohem mladší, ale jsem si jistý, že tak od svých jedenácti si brýle nenasadila, aspoň na veřejnosti. Podle její složky, do které jsem od doby, kdy jsem získal tu práci, nahlížel bezpočtukrát, dostala Tanya své první kontaktní čočky k desátým narozeninám. A podle těch záznamů byla teď Tanya velmi krátkozraká dívká. Momentálně nosila čočky s –10 dioptriemi, což byly nejsilnější čočky na trhu určené k dlouhodobému nošení. Podle převodní tabulky to znamenalo, že na brýlích by musela mít aspoň –11,50 dioptrií, a kdyby byla nucena je nosit, byly by opravdu velmi silné, s tlustými skly. Rozhodně by pak už nemohla svou zrakovou vadu zatajit.

Jistě, člověk si může přát leccos, ale tady nebylo nic, co bych mohl pro splnění svého přání udělat. Nemohlo se mi o ní ani zdát, jenže když jsme byli mladší, byli jsme s Tanyou velmi blízcí přátelé, a já jsem tenkrát snil o tom, že si ji vezmu, až na to budem mít věk. Ale když zkrásněla a přešla na střední školu, stala se jednou z těch pár „vyvolených“. Tak jsme jim „my obyčejní“ přezdívali. Jednou zjara jsem ještě měl s Tanyou domluveno, že půjdeme do kina, ale když jsem ji přišel vyzvednout, její matka mi řekla, že Tanya se omlouvá, ale nemůže jít se mnou ven. Pak už vždy dopadalo stejně, a brzo potom začala chodit se Stevem. A pro mě už jí zbylo jen letmé „ahoj“.

Jak se školní rok přesunul z fotbalové sezóny na hokejovou, můj význam v týmu o něco vzrostl. Byl jsem zatraceně dobrý hokejista, a přesto, že jsem jako spíš těžká váha hrál v obraně, dával jsem víc gólů než by se čekalo. Ale Steve byl náš hvězdný centr, takže on a Tanya se k sobě měli stejně jako předtím.

Měl jsem s Tanyou pár společných předmětů a měl jsem pocit, že jsem si během prvního pololetí několikrát všiml, jak na tabuli trochu mhouří oči. Jistotu mi dodalo, když ji učitel po Vánocích přesadil do první lavice; teď už jsem věděl, že nebude dlouho trvat do její další kontroly u optika a pořízení silnějších čoček.

Uviděl jsem Tanyino jméno v doktorově diáři napsané pro následující odpoledne po škole a měl jsem radost, že tam ten večer zrovna budu. Dával jsem si pak pozor, aby mě Tanya nespatřila, ale byl jsem dost blízko na to, abych slyšel, jak jí doktor říká, že nosí čočky příliš často a bez odpočinku a že jí hrozí, že jí popraskají některé žilky v očích. Doporučil jí přestat nosit obě čočky aspoň na půl roku, a poté že jí oči znovu prohlédne a zjistí, jestli by už je zase mohla začít používat, i když v menší míře než dosud. Slyšel jsem pak její fňukání a pláč, ale když doktor dodal, že by mohla oslepnout, kdyby neuposlechla jeho rady, bylo mi jasné, že teď jí nezbude než začít nosit brýle. Chtělo se mi tančit a skákat radostí, že moje přání se začíná vyplňovat.

Tanya a její matka se přesunuly do optiky a náš prodavač jí pomohl vybrat obroučky. Slyšel jsem, jak jí říká, že se svou vadou by měla mít malé obruby a že by jí doporučoval vysokoindexové plastové čočky na zmenšení jejich tloušťky. Takže Tanya teď měla objednány brýle.

Nevím, jestli používáte nebo znáte rčení o tom, že někomu něco nakukal sám ďábel, ale to, co se stalo potom, tohle přesně vystihuje. Jim, prodavač v optice, který Tanyu obsluhoval, odjížděl ten večer na dvoutýdenní dovolenou a já jsem pracoval jako nákupčí při objednávání a skladování brýlí. Takže když Jim strčil Tanyinu objednávku do krabice na mém stole a popřál mi sbohem, neváhal jsem. Přešel jsem k výběru obrouček a vzal jedny, které byly větší než ty, co Tanye vybral Jim. Pak jsem na objednávku napsal CR 39 s tloušťkou uprostřed tři milimentry. Tahle skla měla být velice tlustá. Navíc se Tanyina vada také zřetelně zhoršila. Předpis na její brýle byl –12,50 D s –1,25 D astigmatismem na obou stranách.

Týden uplynul a brýle dorazily. Dokonce i mě šokovalo, jak byly tlusté. Změřil jsem je a v nejtlustším místě měly víc jak 2,5 cm. Bylo mi jasné, že Tanya bude ječet, až je uvidí. Ale nebude mít na výběr, pokud si nebude chtít zničit oči. Navíc doktor napsal k jejímu předpisu velkými písmeny „nezpůsobilá pro kontaktní čočky“ a já jsem věděl, že Tanya už má poslední pár. Šel jsem ke svému počítači a vyrobil zfalšovaný dopis od optické laboratoře, kde se omlouvali, že nemohli dodat čočky, které jsme objednali, ale protože na tento typ skel je dodací lhůta 30 dní a tento případ je naléhavý, dospěli k závěru, že bylo lepší vyrobit ty brýle z materiálu, který byl zrovna po ruce. A že nabízejí ty vysokoindexové čočky k pozdějšímu datu a zákazník si pak vybere, jestli je ještě chce. Ten dopis vypadal velice profesionálně, jestli to můžu posoudit.

To odpoledne po škole se Tanya s matkou zastavily vyzvednout si její nové brýle. Dokonce i její matka zalapala po dechu, když viděla, jak tlustá ta skla jsou. Můj dopis zapůsobil natolik, že šéf do laboratoře ani netelefonoval žádnou stížnost.

Když Tanya v těch brýlích odcházela z optiky opravdu brečela,. Ani mě nepřekvapilo, že druhý den nepřišla do školy. Šťastnou náhodou jsem se na chodbě octl poblíž jejích dvou nejlepších kamarádek a zaslechl, jak Janie říká Melisse o Tanyiných hrozných sodovkáčích. Jen stěží jsem zadržoval smích.

Další den byl čtvrtek a po škole jsme měli hokejový trénink. Po tréninku jsme byli všichni v převlékárně a Mike se zeptal Steva, jestli půjde nazítří večer s Tanyou na školní taneční párty. Steve pohrdavě a nevybíravými výrazy Mikeovi sdělil, co si Steve myslí o Tanye a jejích nových brýlích, a končila ujištěním, že by se radši viděl mrtvý než vedle v ní v takových brýlích. Ledabyle jsem se ho otázal, jestli to znamená, že už spolu nechodí, načež mi bylo řečeno, že to je asi doprdele jasný.

Neodvážil jsem se Tanye volat, protože na veřejnosti ještě ve svých brýlích oficiálně nebyla a já jsem ji nehodlal obeznámit s tím, jaká byla v této záležitosti má role. Takže jsem nějak překlepal víkend, a doufal, že v pondělí už bude ve škole. Byla, a tak jsem zamanévroval po chodbě tak, abychom šli do třídy společně.

„Ach bože, Tanyo. Nenapadlo mě, že to byly tvoje brýle,“ řekl jsem.

„No, jsou, a už mi nějakou chvíli otravují život. Cos tím myslel, že tě nenapadlo, že byly moje?“ odpověděla.

„Dělám pár dní týdně po škole a o víkendech ve First Class Optical. Viděl jsem je, když přišly a zajímalo mě, koho jsou, takhle silné. Vypadáš v nich bezvadně,“ odvětil jsem.

„Vsadím se, že mě teď nepozveš ven, když víš, že je budu muset mít,“ řekla.

Popravdě byla tohle nahrávka, na niž jsem čekal, a ideální chvíle na pozvání, ale místo toho jsem jí jen řekl, že bych to i udělal, kdyby byla volná. Neodpověděla a já jsem na ni víc netlačil.

Chtěl jsem dát Tanye lekci pokory, a ono to fungovalo. Zdálo se, že všichni z jejich „snobské“ skupinky přátel ji vyloučili ze svého kruhu. Dokonce přišla o svou pozici roztleskávačky, protože, jak jí sdělil její učitel, škola nehodlala podstupovat riziko, že by si při roztleskávání mohla rozbít brýle. Bylo až smutné sledovat tak strmý pád popularity.

V sobotu večer jsem v hokejovém utkání vstřelil pár gólů. Steve zaznamenal gól a asistenci, ale středem pozornosti jsem se stal já jakožto nejaktivnější hráč. Po zápase, když jsem odcházel z kluziště, uslyšel jsem volat dívčí hlas: „Skvělá hra, Jasone!“

Ohlédl jsem se a uviděl tam stát Tanyu. Tohle byl ten pravý čas. Jako člověk na vrcholu slávy jsem se jí zeptal, jestli by se mnou nechtěla na něco zajít do kavárny, a ona souhlasila. Po cestě jsem byl velice překvapen, když se mi Tanya začala omlouvat za způsob, jakým mě tehdy na jaře odmítla a tak ukončila naše přátelství.

Tak jsme si v kavárně sedli a celé hodiny si povídali. Zjistil jsem, že od ní nemůžu odtrhnout zrak, nebo z jejích brýlí, nebo z obojího. Vždycky jsem měl silný zájem o dívky v brýlích, hlavně těch se silnými skly, a začal jsem si uvědomovat, že tahle konkrétní dívka se mi líbí mimořádně.

Po pár dalších letech jsem ukončil svá studia a stal se optikem. Skončil jsem jako pracovník naší optiky a práce mě opravdu bavila. Tanya si udělala nějaké počítačové kurzy a získala místo sekretářky u právníka ve městě. Tanya a já jsme spolu nadále chodili, a ano, vzali jsme se. Jako jeden z mých svatebních darů jsem jí koupil ty brýle, které si původně objednala – s trochu silnějšími čočkami, ale pořád mnohem tenšími, než byly její druhé brýle s plastovými čočkami. Udělalo jí to velkou radost. Když jsme maturovali, doktor jí opět povolil nosit kontaktní čočky, ale jen příležitostné, takže jsem jí pořídil také nové čočky, ty nejnovější a nejpohodlnější měkké čočky pro dlouhodobé nošení. Ale ona je teď už nepotřebuje nosit moc často a doma pořád chodí v  brýlích s těmi tlustými skly, jen pro mou potěchu.

Jsem opravdu velmi šťastný muž!

 Specs4ever, XII/2000
se zvláštním poděkováním Andymu za námět příběhu a AJ za korekturu.
Z amer. originálu „The Cheerleader“ přeložil wieprz, 2006, redigoval Bobby Laurel.

Back