Ta zatracená Dorothy Parkerová

napsal Specs4ever, přeložil Wieprz

„Čau Perry, tady Jim,“ ozvalo se z telefonu.

„Copak Jime, další nešťastnice?“ otázal jsem se.

„Jo jo, vhodný adept pro tvou terapii. Budeš začínat další cyklus někdy brzo?“

„Ten nejbližší jsem zrovna minulý týden naplnil, ale jak víš, pro nováčky mám minimum deset a maximum dvanáct, takže místo mám. Jak je to s ní vážné?“

„Ne víc než obvykle. Samozřejmě má pocit, že je jediná, komu se tohle mohlo stát, tak jako všechny.“

„Tak jo, jestli má peníze na zápis a chceš ji za mnou rovnou poslat, zařadím ji okamžitě. Ale měla by se rozmyslet velice rychle, mám další dvě potenciální zájemkyně,“ řekl jsem.

„Nemohl by ses s ní teď odpoledne soukromě sejít?“ nadhodil Jim.

„Měl jsem v plánu už něco jiného, tohle mi děláš pořád, člověče,“ zabručel jsem.

„Prosím, Perry, tahle je na tom opravdu zle. Potřebuje víc, než jí můžu dát já, a potřebuje to rychle,“ naléhal Jim.

„Kolik má?“ zeptal jsem se.

„Kolem –23 D. Měla brýle dodnes jen na jednom sezení. Vím, že ty její kontaktní čočky ji likvidují, protože má oči pořád zarudlé a vypadají i zanícené. Ale znáš to...“ odvětil Jim.

Ano, znal jsem to. Už pár let jsem byl pro spoustu těch holek poslední štací. A pár z nich jsem ke svému velkému zármutku pomoct nedokázal.

„Půjde to s ní?“ zeptal jsem se ho.

„Ona si to zaslouží. Přesvědčíš se. Vypadá úplně úžasně. A opravdu myslím, že jí pomoct můžeš. Další B’asharu už bych za tebou neposlal,“ řekl.

Ach, proč mi ji musel připomínat? To bylo selhání, které jsem nemohl vytěsnit z paměti. B’ashara byla nejkrásnější děvče, jaké se mi dostalo cti potkat. Byla velmi inteligentní a taky moc milá. Ale bohužel se mi to s ní nepovedlo.

„Jak se jmenuje a v kolik tady může být?“ otázal jsem se.

„Jmenuje se Alisha a můžu ti ji tam hodit během hodiny. Přivezu ji sám, ona totiž neřídí.“

„No tak tedy dobrá, když máš o ní takové mínění, udělám všechno, co budu moct, abych jí pomohl. A ostatně, rád se s tebou zase uvidím,“ řekl jsem.

„Za chvilku jsme tam. Díky, Perry,“ zakončil Jim.

Tu chvilku jsem strávil procházením údajů o zbylých deseti dívkách zapsaných nově do mého programu. Jim je známý psychiatr, a když mi zavolá, jestli by mi nemohl poslat pacienta, značí to, že mu přerostl přes hlavu. Tak jako většina kapacit v našem oboru, dokážeme nějak rozpoznat, kdy bude individuální terapie neúčinná a prospět by mohla léčba skupinová. Já sám jsem psycholog a poznal jsem potřebnost podpůrné skupiny před pár lety. Vybudovat svou skupinku mi dalo napoprvé zabrat, ale teď, když už funguje, dělá velkou radost mé ženě, dvěma asistentkám i mně. Moje manželka byla první ženou, které jsem pomohl, a také pomocnice jsou vždy absolventkami programu, takže vědí z první ruky, čím pacientky procházejí. A se skončením našeho posledního cyklu jsme vyslali zpátky do světa i prvního muže, takže očekávám, že se s nimi budeme setkávat častěji.

Trvalo asi 45 minut, než Jim s Alishou dorazili. Uslyšel jsem výtah a vyšel do přijímací místnosti, abych je uvítal. Moje sekretářka Mary odešla o půl páté, zrovna v době, kdy Jim zavolal, byl jsem tu tedy sám. Jim otevřel Alishi dveře a ona vstoupila s půvabnou grácií, jež působila dojmem sebevědomí, které, jak jsem věděl, neměla. Byla řádně vyšňořená a její dlouhé medově blonďaté vlasy se jí houpaly po ramenou. Můj pohled přirozeně zakolísal, když dospěl k jejím brýlím, protože to je to, co mě poutá nejvíce. Měla rozptylky v malých kovových obroučkách, které v kombinaci se zbytkem jejího výzoru působily jako ušlechtilý klenot ještě krášlící její už tak krásnou tvář. Její vzhled mě uchvátil, a já jsem byl odhodlán ji zachránit. Ne, já jsem ji musel zachránit. Vypadala ještě líp než B’ashara.

Úvodní pohovor dopadl dobře. Mohl bych sepsat její příběh zkombinováním kousků z údajů o těch ostatních deseti dívkách. Už jsem to všechno slyšel tolikrát, že mě nic nemohlo překvapit.

„Dostala jsem první brýle, když mi byly tři,“ začala Alisha tichým hlasem. „Pamatuju si, jak jsem si je v optice nasadila, a zničehonic všechno dostalo obrysy. Předtím všechno, co jsem viděla, byly jen barvy a skvrny. Nechtěla jsem si je sundat ani na spaní.“

„Takže váš první předpis byl nejspíš dost silný,“ odvětil jsem, spíše jako konstatování než jako otázku.

„Ano, to mi ten doktor řekl. Pak, když mi bylo pět a šla jsem do školy, dostala jsem silnější brýle. A pak jsem potřebovala silnější skla každých pár let. Když mi bylo třináct, museli mi zvýšit dioptrie v tom roce třikrát. Nakonec doktor přesvědčil rodiče, aby mi pořídili kontaktní čočky. Měly zpomalit zhoršování mojí krátkozrakosti,“ pokračovala Alisha.

„A zpomalily?“ zeptal jsem se.

„Těžko říct. Tehdy jsem byla bez korekce skoro slepá, a i když se mi pak dioptrie ještě hodně zvýšily, pochybuju že vidím výrazně hůř než tehdy ve čtrnácti nebo patnácti,“ odpověděla.

„No a nosila jste pak ty brýle ještě někdy?“ zeptal jsem se, přičemž jsem velmi dobře znal odpověď.

„Nenasadila jsem si je od chvíle, kdy jsem dostala první čočky. S nimi jsem byla osvobozená od těch silných, tlustých brýlí, a byla jako ostatní děvčata. Nosila jsem čočky přes celou střední i vysokou,“ řekla Alisha.

„Když jsi potkala svého muže, ukázalas mu někdy svoje brýle, než jste se vzali?“ Opět jsem věděl, co odpoví.

Alisha se obrátila na Jima: „Vy jste mu řekl, že jsem vdaná?“

„Neřekl mi to, Alisho. To je běžná otázka. Prosím pokračujte,“ řekl jsem.

„Řekla jsem mu, že jsem silně krátkozraká a že musím nosit tlusté sodovkáče, ale nikdy jsem je před ním na sobě neměla, než jsme se vzali.“

„A co potom, po svatbě?“

„Poprvé, když jsem si je před ním nasadila, byl v šoku a vykřikl na mě, že jsem v nich šeredná. Prostě se zcvoknul,“ řekla.

„Kdy vám začal ubližovat?“ zeptal jsem se.

„Nikdy na mě nevztáhnul ruku, ale útočil na mě verbálně. Pořád mi říkal ‚ty slepá čubko‘ a tak. Došlo to tak daleko, že jsem se bála brýle před ním nosit. Když jsem pak dostala do očí infekci a dva týdny nemohla nosit čočky, odstěhoval se. Byla jsem zničená. Myslela jsem si, že když mě miluje, opravdu miluje, bude mě milovat i brýlatou, když ví, že jsem bez brýlí nebo čoček úplně slepá. To mě vážně zdrtilo,“ pokračovala.

„No tak, do programu jste rozhodně přijata,“ uzavřel jsem. „Nosíte teď brýle pořád, Alisho?“

„Snažím se je nosit častěji. Vím, že je mám nosit pořád, aby terapie fungovala, a jsem odhodlaná to dělat. Čočky teď na očích opravdu nesnáším, a je mi lépe, když je nenosím,“ odpověděla.

„Víte, že tento program je poměrně drahý. Cena je jednotná, nezáleží, kolik měsíců to trvá, takže když budeme hotovi za půl roku, jedno sezení bude stát docela dost,“ upozornil jsem ji.

„O peníze neměj starost, Perry,“ řekl Jim.

S tím se zvedli k odchodu. Řekl jsem Alishi, že se uvidíme v úterý a společně jsme vyšli ze dveří.

„Děkuju ti, že dceři pomůžeš,“ odtušil Jim.

Spadla mi čelist. „Alisha je tvoje dcera?“

„Já vím, měl jsem přijít už dávno. Snažil jsem se s ní, ale moje přesvědčování, že by měla nosit brýle častěji, nikam nevedlo.“

„Udělám co budu moct, Jime, a léčba bude samozřejmě zdarma,“ řekl jsem.

Přirozeně, s vlastní dcerou si Jim neporadil. Jistě zkusil všechno, co uměl, ale když se duševní záležitosti svedou na úroveň rodinných vztahů, je veta po profesionálním přístupu. A ostatně, já jsem byl teď vedoucím expertem na myofobii a hyperofobii. Aneb, jak jsem to rád nazýval, gyaliofobii, strach nosit brýle na veřejnosti. Ty termíny jsem vymyslel sám. Tento problém byl mnohem rozšířenější, než si většina lidí myslela, a nejsem si jist, zda ho lze zcela svést na fenomén kontaktních čoček.

Koncem 19. století si dal jeden německý oftalmolog u uměleckého skláře vyrobit drobný skleněný vrchlík. Ten ještě neměl žádnou optickou sílu a byl určen pro pacienta, vidoucího na jedno oko a s víčky natolik poškozenými, že se nemohla dovřít. Aby rohovka u vidoucího oka nevyschla a oko následkem toho neosleplo, nasadilo se na ni sklíčko, které vlhkost udrželo. Fungovalo to a onen pacient používal tuto pomůcku přes dvacet let.

Za druhé světové války nosila kontaktní čočky řada pilotů a důstojníků v německé i britské armádě. V této době byly zdokonalené do té míry, že se nosit daly, ovšem nikoliv bez značného nepohodlí. Nicméně motivace k jejich použití byla veliká a tito vojáci to zvládali.

Po válce došlo u čoček k prudkému vývoji. Nové umělé hmoty je umožnily vyrábět mnohem menší a s přesnou optickou silou. Špatně vidící herci a herečky teď už neměli problém s orientací na scéně, namísto dosavadního slepého tápání bez brýlí, které jim během záběru hlídali asistenti. Ale největším nepřítelem brýlí byla patrně Dorothy Parkerová, která roku 1937 vypustila svou slavnou větu:

Tohle byl samozřejmě nehorázný žvást. V roce 1937 byla spousta brýlatých dívek, a která nebyla vyloženě nehezká, docela dobře i s brýlemi manžela našla. Ovšem až do první poloviny 60. let byly kontaktní čočky drahé, obtížné na nošení a jejich používání vyžadovalo mimořádnou motivaci. Nicméně mnoho žen na výrok Dorothy Parkerové skočilo a trpěly v čočkách.

Dnes, na počátku 21. století, zbyl mi úděl napravovat zničené holky, které uvěřily Dorothy Parkerové a utekly od brýlí do jha čoček. A příležitostně jsem pomohl i nějakému muži přijmout fakt, že nošení silných brýlí neznamená konec světa.

Když se úterní večer nachýlil, očekával jsem příchod svých děvčat. Čtrnáct se vracelo po minulém půlročním cyklu a jedenáct bylo nových. Předpokládal jsem, že některé z navrátilých tu byly znovu spíše jen kvůli tomu společenství, než že by ještě potřebovaly další poradnu. Nicméně mne těšilo mít je tu zas. Moje taxa za první půlroční skupinovou terapii byla vysoká, ale účast na dalším cyklu byla zdarma.

Jim přišel s Alishou, a já jsem se ho zdvořilostně zeptal, zda bude chtít zůstat na sezení. Byl jsem rád, že odmítl. Nyní byly všechny dívky na místě a já jsem vstoupil.

„Dobrý večer, dámy, jsem doktor Perry Stevens a jsem vedoucí této léčebné skupiny. Se všemi z vás jsme se viděli na přijímacím pohovoru, a s některými i na minulém cyklu. Ačkoliv se některé mezi sebou už znáte, je vás zde dost, které tu ještě neznáte nikoho. Takže toto sezení začneme vaším představením. Rád bych, abyste každá předstoupila a řekla skupině, kdo jste, a pak bych vás požádal, abyste vyplnily a nosily jmenovku. Postačí vaše křestní jméno,“ začal jsem svým obvyklým proslovem.

Dívky po jedné vstávaly a představovaly se. Poté jsem pozorně sledoval, jak vyplňují své jmenovky, a dělal si pečlivé poznámky, které z nich je potřebují dát co nejblíže ke svým silným brýlím, aby mohly napsat své jméno. Všechny jsem si prohlížel, hodnotě u každé to, čemu jsem říkal „faktor přitažlivosti“. Pár z nich ho prostě nemělo. Jedna žena afroamerického původu působila tak plaše, že jsem pochyboval, zda by vůbec dokázala říct „ano“ na nějaké pozvání na schůzku. Další dívka měla brýle, které ji dělaly dosti ošklivou. Ano, nevhodné brýle s velmi silnými dioptriemi mohou působit šeredně, a toto řešit patřilo k mému snažení zde. Nebylo třeba, abych jí říkal já, že si vybrala obruby a skla opravdu špatně – ostatní dívky to o přestávce udělají za mě. Byla tu jedna mladá dáma se značnou nadváhou. Měla pohlednou, ale tučnou tvář, hezké rusé vlasy po ramena, brýle s výraznými černými obroučkami a širokými stranicemi a vhodně zvolenými myodisky. Ale obojí, tlusté brýle i problém s váhou, se spojovalo proti ní. Možná, pokud by to byla vynikající osobnost, by se mohla se svou nadváhou vyrovnat a snad by jednou získala i dost vůle, aby se rozhodla zkusit něco shodit. Vstala Alisha a představila se. Všiml jsem si, že má nové brýle. Měly purpurovou obrubu kočičího tvaru a tenké stranice s malými bílými půlměsíčky. Vypadala velice hezky. Nezdálo se mi, že by obnova jejího sebevědomí měla zabrat déle než jeden půlroční cyklus. Když dívky skončily, vrátil jsem se na pódium já.

„Dnešní sezení bylo spíš seznamovací setkání. Vy, co jste se sem vrátily, víte, že nejste samy. Vy, co tu jste poprvé, jste možná překvapené, že je vás tolik, které máte úplně stejný problém. Tento večer se vás, jako skupiny, chci zeptat na jedinou otázku. Kolik z vás mělo nasazené brýle před svým přítelem před tím, než jste se vzali?“

Byl jsem připraven na to, že neuvidím žádné ruce nahoře, ale překvapila mě roztomilá dívenka hispánského původu, když ruku váhavě zvedla. Rychle jsem se podíval na seznam a našel její jméno.

„Takže, Conchito, váš muž vás znal v brýlích už před vaší svatbou?“ zeptal jsem se.

„Znali jsme se s manželem už z doby, kdy jsme byli malé děti. Věděl, že nosím tlusté brýle odmalička, dokud jsem ve čtrnácti nedostala čočky,“ odpověděla Conchita.

„Ale vsadil bych se, že pak už vás v brýlích neviděl nikdy, dokud jste se nevzali, že?“ položil jsem tu otázku spíše jako konstatování.

„Ne, myslím že ne. Opravdu jsem pak brýle vůbec nenosila, až dokud se nenarodila naše dcera. Ale věděl, že musím nosit čočky, abych něco viděla.“

Pečlivě jsem si Conchitu prohlédl. Její tvář byla široká cca 12 cm. Dívaje se skrze její silné čočky ze zjevně velmi vysoce indexového skla, viděl jsem, že jejich síla její tvář zužovala na asi 9 cm. To značilo sílu kolem –22 dioptrií. V mých očích vypadala v těch brýlích skvěle, ale už dávno jsem se dokázal oprostit od svého fetiše pro silné brýle a jakákoli žena se mi líbila více prostě v brýlích a na síle skel nezáleželo.

„A řekla byste skupině, kolik jste měla dioptrií, když jste dostala první kontaktní čočky, Conchito?“

„Moje brýle měly tehdy asi –15 D. Ale už jsem potřebovala silnější, když jsem dostala čočky.“

„Takže vaše vada se teď zastavila asi na –22 D, ale váš muž vás nikdy neviděl s brýlemi silnějšími než –15 D před narozením vaší dcery, ano?“

„No, řekla bych že ne. Ale celou dobu jsem mu říkala, že se mi oči dál zhoršují,“ řekla Conchita.

Dál jsem to nerozebíral. Z jejích materiálů jsem věděl, co následovalo. Její muž se s ní odmítal vůbec jen bavit, když měla brýle, a poté, co přišla s dítětem z nemocnice domů, často jí je strhával z tváře se slovy, ať si v jeho přítomnosti bere čočky. Nakonec ji uhodil a brýle rozbil. Utekla do útulku pro matky s dětmi a ze sociální podpory dostala brýle nové. Teď dávala svůj život, zničený úplnou ztrátou sebevědomí, zase dohromady.

„Dámy, čas terapie pro dnešek vypršel. V další hodině se navzájem trochu poznáte. Neváhejte mezi sebou hovořit. Já vám budu po celou dobu k dispozici pro jakékoli vaše individuální otázky. Tato společenská hodina je velmi důležitá, takže to prosím neberte tak, že sezení skončilo. Odcházet můžete po této hodině,“ pravil jsem.

Spokojeně jsem sledoval, jak dívky utvořily malé skupinky. I Alisha se bavila s mnoha dalšími a pozoroval jsem na její tváři smutný úsměv. Šel jsem s ní pohovořit.

„Nikdy mě nenapadlo, že je tolik žen se stejným problémem, jako mám já, doktore,“ řekla mi.

„Tohle je jen špička ledovce, Alisho. Mám tu s tímhle problémem třicet holek ročně,“ odpověděl jsem.

„Táta se mi to snažil vysvětlit, ale nechtěla jsem to slyšet,“ svěřila se mi.

„Stejně jako všechny ostatní tady. Nejsi sama – pokud ti to pomůže.“

„Dokážu někdy mít pořádný vztah, s mužem, který mě bude milovat takovou, jaká jsem?“

„Věřím, že ano. Jsi krásná mladá žena. Příští týden tady bude moje manželka, myslím, že i rozhovor s ní by ti mohl něco přinést,“ poznamenal jsem.

Děvčata se začala sbírat k odchodu. Viděl jsem, jak se Alisha ve dveřích zdraví s Jimem a prohazují spolu pár slov. Když se otočili, Jim mi naznačil high five, což značilo, že ho potěšilo, co mu Alisha řekla.

Na další sezení jsem přivedl svou ženu Mary. Když jsem začínal jako klinický psycholog, Mary za mnou přišla, psychicky zraněná a se sebevědomím napadrť. Byla zamilovaná do jednoho sportovce na své univerzitě a myslela si, že on ji miluje stejně tak. Jednoho večera si nemohla vzít čočky a zatelefonovala mu, jestli mu nebude vadit, když bude mít brýle. Řekl jí, že nebude, a tak si vyšli. Večer probíhal zdánlivě normálně a Mary měla pocit, že se jim oběma líbil. Ale on už pak nezavolal a její pokusy o hovor zamítal. Když se pak od jejich společného známého dozvěděla, že ji opustil kvůli jejím sodovkáčím a už ji nechce vidět, byla zničená. A tak navštívila mě, aby se jí dostalo objasnění, co se to vlastně stalo a co by měla dělat dál. Postavil jsem se k tomu velice rázně.

„Noste brýle podle toho, jak je vám to pohodlné. A před nikým neskrývejte, že nosíte tlusté brýle. Jste nádherná žena a kterýkoli muž by měl být šťastný, že vás může mít na veřejnosti vedle sebe,“ řekl jsem jí.

„Jste ženatý, doktore?“ zeptala se.

„Ne, momentálně nejsem nijak zadaný,“ odvětil jsem, nevěda, že si nabíhám.

„A vy byste se mnou chodil, když bych měla brýle?“

„Zcela určitě, ovšem bylo by to nevhodné, když jste můj pacient,“ odpověděl jsem.

„Tak pokud byste se mnou jinak chodil, můžu přestat být váš pacient.“

Stalo se a během půl roku jsme se vzali. Nyní už jsme spolu 15 let a máme dvě dcery a syna. Maryina krátkozrakost se od svatby zvýšila jen trošku, a kontaktní čočky nemají v její garderobě místo.

Díky Mary jsem si uvědomil, jakou škodu páchají kontaktní čočky na neobyčejně velkém procentu populace. Dívky, které měly do deseti dioptrií, problém v zásadě neměly. Mohly střídat brýle a čočky mnohem lehčeji než velmi těžké myopky. Navíc, jelikož jejich brýle nebyly tak tlusté, nepřipadaly si v nich tak ošklivé. Pravda, měl jsem v kurzu také jednu holku s pouze –9 D, ale to byla výjimka. Odmítala nosit brýle tak tvrdošíjně, že chodila bez korekce, dokud si nepořídila čočky, a za žádnou cenu se pak k brýlím nechtěla vrátit. Nakonec ale musela a její muž ji opustil. Měl jsem pocit, že za tím byly jiné důvody, ale tato mladá dáma to dávala za vinu tomu, že nosila brýle. Ona byla jediným mým dalším selháním, jak se ukázalo, když hned po skončení kurzu šla na operaci na odstranění krátkozrakosti. A jak jsem se doslechl, dostala infekci do rohovky na jednom oku a nakonec na něj oslepla. Teď před ním musí nosit ochranné sklo a na vidoucím oku potřebuje sklo bifokální, takže musí mít brýle na nose neustále.

Přemýšlením o tomto jednom nezdaru jsem se dostal do trudnomyslné nálady. Začal jsem myslet na B’asharu, ten jediný další průšvih. B’ashara se narodila ve Státech do rodiny hindských přistěhovalců. Dodnes je málo jasné, proč se u některých dětí vyvine silná krátkozrakost. Někdy lze vysledovat její výskyt v rodinné historii. Ale občas se stane, že se narodí těžce krátkozraké dítě prostě jen tak, zčistajasna. B’ashara byla jedním z nich. Už v předškolním věku byly její brýle velice tlusté a silné, a s jejím průchodem vzdělávacími stupni se jí zrak dále trvale zhoršoval a ona potřebovala stále silnější korekci. Nakonec, v osmnácti letech, nosila B’ashara myodisky tak silné, že jejich čočka byla velká jen asi jako deseťák (10 milimetrů). Měla hodně přes –30 dioptrií. Když její rodiče seznali, že B’ashara bude mít problém zaujmout nějakého muže, poslali její fotografie, ovšem bez brýlí, do Indie, aby zjistili, zda by mohli domluvit sňatek takhle. Podařilo se a rodina přispěla jejímu novému muži na příchod do USA. Je pravděpodobné, že hned při prvním setkání zjistil, že její krása je kažena mimořádně silnými brýlemi a že i s nimi B’ashara bohužel nemá daleko k praktické slepotě. Ale tehdy své pocity dobře skryl a získal si její lásku. A poté, co se stal americkým občanem, jednoduše od ní odešel. Zůstala se zlomeným srdcem a pokusila se o sebevraždu. Ale přežila, a to ji přivedlo ke mně a Mary. Věnovali jsme jí zájem víc než zvláštní. Byla mimořádně krásná, velmi inteligentní a veskrze sympatická. Dokázali jsme ji sžít s novými brýlemi, které její vzhled ještě zkrášlovaly. Absolvovali jsme s B’asharou hodiny individuální terapie a účastnila se i jedné z prvních skupin. Nakonec nás přivedla k přesvědčení, že už je schopná svou těžkou myopii, bídné vidění a nošení brýlí přijmout, a považovali jsme ji tedy za úspěšný případ. Vůbec nám nepřišlo na mysl, že její první schůzka po vyléčení bude s mužem, který jí brýle vezme, položí tak, aby je nenašla, a pak ji znásilní. Po tomhle se jí sebevražda už povedla. Mě i Mary to zdrtilo, a stejně tak Jima, který byl první z nás, kdo se s B’asharou setkal.

Týden rychle utekl a naše další sezení bylo docela úspěšné. Mary vedla celý program, a protože sama nosí silné brýle, její slova znamenala pro tyto mladé ženy mnohem víc, než cokoliv, co bych mohl říct já. Znovu mne potěšilo, jak spolu holky po sezení konverzovaly a mnoho z nich se bavilo s Mary jednotlivě.

Běžně člověka nenapadne, jak je těžké překonat něco, co vám bylo zamlada vtlučeno do hlavy. Většina z těchto žen nosila brýle od útlého věku, což souvisí s tím, že čím dříve člověk začne brýle nosit, tím pravděpodobněji jeho krátkozrakost dosáhne vysokých hodnot. Setkal jsem se s tím už mockrát a zjistli jsem, že informace jsou jednou z nejlepších cest k rozbíjení mýtů. Proto jsem na jedné hodině nechával promluvit renomovaného oftalmologa. Můj přítel George byl dobrý, velmi dobrý.

„Kolik z vás se obviňovalo za to, že váš zrak je tak špatný?“ otázal se George.

Zvednuté ruce obvykle ukázaly, že nejméně čtyři až pět dívek mělo pocit, že jejich krátkozrakost je jejich chyba. To byl patrně následek toho, že jim rodiče říkali, že si ničí oči tím, že moc čtou nebo že si drží knihy moc blízko. Ale George dělal vše pro to, aby objasnil pravdu.

„Mnohé z vás jsou krátkozraké nebo dalekozraké vlivem dědičnosti a vrozených dispozic. Některé jste silně krátkozraké následkem něčeho v dětství, jako třeba virové infekce, byť lékaři tomuto faktoru často nepřikládají váhu. U dalších způsobila silnou krátkozrakost porucha hormonální rovnováhy. Ale žádná z vás si svou vadu nevyrobila, a je jedno, co se vykládá. Je pravda, že když člověk začne nosit rozptylná skla, oko si na ně zvykne a často pak vyžaduje skla stále silnější. Ale tohle vesměs skončí kolem deseti, dvanácti dioptrií. A každá jedna z vás je vysoko nad touto úrovní. Řekl bych, že každá jedna z vás byla od narození k silné krátkozrakosti předurčena. Ale, jen tak pro zajímavost, rád bych se zeptal, jestli je tu mezi vámi nějaká, která nenosila brýle dřív, než začala chodit do školy?“

Nepřihlásila se ani jediná.

„Takže jak jste rostly a potřebovaly silnější a tlustší brýle, vsadím se, že vaši rodiče a očař vám doporučili vyzkoušet kontaktní čočky, jestli třeba nezpomalí zhoršování vaší krátkozrakosti. Nebo pokud s tím nepřišli rodiče, vsadím se, že vy sami jste je chtěly, nebo nějaký váš kamarád vám to navrhnul. Kolik z vás jste dostaly první čočky, protože jste je chtěly?“

Sedm rukou se zvedlo. Takže zbylých osmnáct bylo k nošení čoček přesvědčeno někým jiným.

„Vidím, že je mezi vámi 18 takových, které jste vlastně neměly samy zájem o kontaktní čočky. Ale vsadím se, že vám všem pětadvaceti se nošení čoček potom tak zalíbilo, že jste už pak brýle moc nenosily, mám pravdu?“ pokračoval George.

Všechny jednohlasně zahučely „ano“.

„Takže, když jste dostaly čočky, najednou to vypadalo, že už nebudete nikdy muset nosit tlusté brýle, abyste něco viděly, a že jste teď úplně jako ostatní holky. A bylo vám v té době nejspíš kolem třinácti nebo čtrnácti, takže jste měly pocit, že kluci si vás teď budou mnohem víc všímat. A oni všímali. Ale jednou to skončilo dlouhodobým vztahem nebo přípravami na svatbu a vsadím se, že ani jedna z vás si dobrovolně nenasadila brýle v blízkosti vašeho chlapce, než jste ho požádaly o nějaký závazek. A tohle byla od vás velká chyba. Proč, to vám líp vysvětlí Perry. Děkuji vám za pozornost a po kávě budu k dispozici pro vaše případné otázky,“ zakončil George.

Přišel jsem na pódium a jako už tolikrát předtím jsem holkám řekl, že tuším, že všechny nejspíš svému muži řekly ještě před svatbou, že nosí silné brýle, ale nikdy si je nenasadily. Tím, že je v přítomnosti svého muže nenosily, připravily ho o možnost taktně ze svazku vycouvat. Vysvětlil jsem, že podle statistik se 60 až 62 procentům mužů ženy v brýlích líbí. Nicméně, tyto statistiky neukazují množství mužů skutečně přitahovaných dívkami s velmi silnými brýlemi. Vysvětlil jsem, že je mnoho mužů, kterým se líbí ženy v silných brýlích, ale když ony nebyly ochotné se v nich na veřejnosti ukázat, jak mohly zjistit, kterým mužům se v nich líbí? Tím si zkrátka zadělaly na krach, protože když se pak poprvé zjevily před svým mužem ve svých silných brýlích, bylo to trošku jako přiznat se jim, že se bály ukázat jim předem, do čeho jdou. A tímhle, řekl jsem jim, toho chlapa naštvete a je velice pravděpodobné, že bude reagovat negativně a dost možná ne moc milým způsobem.

Toto bylo třetí sezení, a patrně to nejkritičtější. Když holky přijaly premisu, kterou jsem se jim snažil vštípit, zbytek programu už byl pro ně snadný. Vyšly z něj schopné nosit své brýle s jistotou, kdykoli chtěly. A už nikdy neudělaly tu chybu, že by skrývaly své silné brýle před světem. Se závěrem šestého měsíce, po konzultacích se specialisty na obroučky a čočky, všechna děvčata obdržela brýle, ve kterých vypadala naprosto skvěle, i s těmi silnými skly, která potřebovala. A získala také sebevědomí nosit tyto brýle na veřejnosti a kdykoliv.

Některá se mohla dočkat i překvapení romantického rázu. Můj program nebyl žádným tajemstvím, a když se zpráva o „mých“ dívkách v silných brýlích rozšířila, objevil jsem, že existuje mnoho žádoucích mládenců, kteří přicházeli a žádali o seznámení. Někteří z nich měli rádi dívky v tlustých spojkách a jiní byli jako já, přitahovaní dívkami v silných rozptylkách. Takže každý takový muž, který prošel kontrolou bezúhonnosti, byl pozván na večírek, který jsme já a Mary pořádali na konci třetího měsíce. Obvykle jsem sehnal dostatek pánů a někdy jim dokonce musel rezervovat místo v dalším cyklu, podle toho, kolik z děvčat, která přišla znovu, už partnera našlo.

Všichni bychom to měli mnohem snazší, kdyby Dorothy Parkerová tehdy držela pusu. Nicméně já jsem se snažil věci napravit a většinou se mi dařilo a bylo opravdu potěšující vidět, že jsem pomohl tolika mladým ženám překonat jednu životní obtíž.

Specs4ever, editovala Aliena, srpen 2007

Z amer. originálu „That Darned Dorothy Parker“ přeložil wieprz, květen 2011

BACK