napsal Specs4ever, přeložil Wieprz
Byl to velice povedený den. Začalo to tím, že jsem si nasadil trošku silnější plusové kontaktní čočky, takže jsem si mohl vzít brýle mnohem tlustší, byť jen o jednu dioptrii silnější, než moje obvyklé vysokoindexové minus osmnáctky. Pak jsem navštívil pár optik, abych zjistil jejich doporučení pro nějaké nové obroučky. Ke svému překvapení jsem našel optika, který měl velké znalosti o těžké krátkozrakosti a souvisejících potížích. Po odchodu z optiky v nákupním centru jsem si nasadil zase své unisex minus osmnáctky, které jsem mohl používat docela uspokojivě i na těch silnějších čočkách (ty se mi přehazovat nechtělo). Tuhle výměnu jsem činil pro případ, že bych potkal nějakého známého – kdyby mě někdo viděl v těch tlustých, byl bych jasný. Zatím jsem měl se svou libůstkou štěstí.
Cestou přes město jsem si všiml nového krámku se zmrzlinou a dostal jsem na ni neodolatelnou chuť. Tak jsem zaparkoval a vstoupil. První věcí, která mě upoutala, byla mladá slečna, asi tak pětiletá. Lízala zmrzlinu a měla dost silné rozptylky. Kolem –12 nebo –13, řekl bych. Pak jsem spatřil jejího brášku, trošku menšího, který měl brýle podobné síly. Na jejich matku jsem pohlédl nejdřív jen zběžně, ale teprve až jsem přišel blíž, viděl jsem, že má také brýle, moc hezké oválné bez obrouček, s antireflexem a asi –6 D. Poznamenal jsem, že to vypadá, že její děti mají stejné zrakové problémy jako já, a ona přisvědčila, že opravdu mají velice špatné oči.
„Vrozenou krátkozrakost,“ dodala, „stejně jako moje máma a mladší sestra.“
Zdálo se, že ukázala na děvče za pultem, které bylo skloněné k nádrži a vyrábělo další porci. Nikdy jsem si nebyl moc jistý, jak vypadá zůstat na někom viset očima, ale jestli je něco takového možné, právě teď se to stalo mně. Ta mladá zmrzlinářka měla brýle, které byly na okrajích přes dvě čísla tlusté a s každým nabráním lžící jí popojely po nose níž. Právě ve chvíli, kdy už jsem čekal, že jí sletí do zmrzliny, si je rukou, ve které držela kornoutek, posunula zpátky na místo. Dodělala porci, narovnala se a dala ji chlapci, který ji začal spokojeně pojídat.
Mohl jsem si její brýle dobře prohlédnout a mé cvičené oko odhalilo, že přední strana čoček nebyla konkávní. Vykrojení zadní strany sahalo až k okrajům jejích malých obrouček, z čehož jsem seznal, že měla jen asi –16 dioptrií nebo tak. Začala pak vyrábět porci pro tu dámu, podle všeho její sestru. Pro mě jako milovníka brýlí to byla radost pohledět. Zmrzlina musela být dost tuhá, neboť musela naběračkou pořádně zarývat. A jak už jsem zmínil, s každým zadloubnutím jí brýle kousek sjely po nose, dokud je v poslední chvíli nezatlačila zpátky. Nerad jsem viděl, že má porci hotovou, ale stalo se a máma i se svými dvěma malými myopy odešla.
Řekl jsem si o dva kopečky. Nikdy si nedávám dva kopečky, ale prostě jsem si nemohl pomoct. A vskutku, vše se opakovalo. Právě když dokončovala druhý kopeček, potřebovala si zase posunout brýle nahoru, ale tentokrát byla obroučka z neustálého dotýkání už moc kluzká, nebo ji špatně trefila, protože jí spadly, dolů mezi kádě s příchutěmi, na dno mrazáku. Na moment se rozhostilo naprosté ticho. Věděl jsem, že nevidí ani ň a že je asi v hrůze, jestli se nerozbily.
„Nic se jim nestalo,“ řekl jsem.
„Pomohl byste mi je najít, pane,“ vyhrkla a v jejím hlase zaznívala panika.
„Půjčím vám svoje brýle, takže uvidíte ty svoje a bezpečně je vylovíte,“ klidnil jsem ji.
„Mám moc špatné oči, pane, s vašimi brýlemi určitě taky neuvidím,“ odpověděla.
Řekl jsem jí, že ji to asi překvapí, ale že moje brýle jsou ve skutečnosti možná ještě silnější než ty její. Sundal jsem si je a podal jí je přes pult. Nasadila si je a já jsem jí poradil, ať si je posunuje dolů po nose, dokud se nedostane do bodu, kdy přes ně uvidí. A jak jsem čekal, měla je asi centimetr od kořene, když překvapeně zvolala, že vidí.
Jakmile byly její brýle šťastně venku z mrazáku, sundala si ty moje, podala mi je zpátky a nasadila si svoje. Byly namrzlé a neviděla přes ně nic, ale asi za minutu začaly odprostředka skel pomalu tát. Poradil jsem jí, že by si je měla jít do umývárny vyčistit, a ona tak učinila.
Když se vrátila, všiml jsem si, že se tam trošku upravila i ona sama – přeleštila si rty, učesala vlasy a samozřejmě nablýskala brýle. Bylo jí asi osmnáct a byla velice hezká, i když trošku baculatá.
„Nikdy jsem nepotkala někoho se silnějšími brýlemi než mám já, pane,“ řekla mi. „Jak to, že jsou mnohem tenší, než ty moje?“
Pověděl jsem jí o vysokoindexových čočkách a po pár minutách hovoru o sklech a zrakových problémech jsem jí navrhl, že bychom si mohli na chvilku sednout. Řekla, že by mohla, pokud počkám pár minut, než jí přijde výpomoc. Tak jsem skočil do auta a přinesl svůj batoh s brýlemi podobné síly. Posadil jsem se a čekal ještě chvíli, než se opravdu dostavila její pomocnice a moje krátkozraká slečna si přišla sednout za mnou. Vytáhl jsem jedny bikonkávní oválné minus osmnáctky, nasadil si je a podal jsem jí ty brýle, se kterými vylovila ty svoje ze zmrzliny. Zblízka je zkoumala a já jsem jí vysvětlil, že jsou z vysokoindexového plastu s antireflexní vrstvou. Byly v malých oválných obroučkách a na nejtlustším místě na okraji měly jen asi centimetr. Když si je prohlédla, sundala si svoje brýle a nasadila si tyhle. Nastavila si je pro co nejlepší vidění do dálky, a pak se mě zeptala, jestli by v nich nemohla jít se na sebe podívat do zrcadla. Když se vrátila, byla velice nadšená, jak hezky na ní vypadají – a měla pravdu. Vypadala v nich úžasně. Zatímco byla pryč, sám jsem si sundal svoje druhé brýle a zkusil si ty její. Zjistil jsem, že jsem byl se svým odhadem na –16 velmi blízko – možná tam byl ještě nějaký astigmatismus, ale ne moc. Zaplavila mě otázkami na ta skla a já jsem jí odpovídal, jak nejlépe jsem dovedl – celkem s jistotou ohledně toho, co bylo dostupné pro ni, a to díky mé předešlé konverzaci s poučeným pracovníkem optiky v nákupním centru.
Byl jsem hrozně dychtivý zeptat se jí na nějaké osobní otázky a sám jsem jí brzy podal veškeré informace, jaké jsem mohl, takže jsem postupně stočil směr rozhovoru do osobnější roviny. Narodila se s vrozenou myopií, kterou zdědila po matce, jejíž zrak byl podobně špatný jako její. Ta žena, která byla s dětmi ve stánku, když jsem přišel, byla její starší sestra a obě její děti také podědily vrozenou myopii. Nezvyklé, ale takové případy se staly. A řekla mi, že obě děti začaly s podobnými dioptriemi jako ona, když dostala první brýle. Poznamenal jsem, že to vypadalo, že hoch má oči horší než jeho sestra, a ona potvrdila, že on už má na cestě nové brýle s ještě silnějšími skly. Nicméně mě zajímal její zrak, takže jsem vrátil řeč zpátky k němu.
Nosila brýle od svých osmi měsíců a začala na asi –10 dioptriích. Během školní docházky se jí oči každým rokem zhoršovaly, než jí ve čtrnácti doktor dal kontaktní čočky. Od té chvíle brýle vůbec nenosila, kromě cesty z koupelny do postele a zpátky. Nikdo ji v brýlích nespatřil až do minulého týdne, kdy dostala do jednoho oka infekci. Pár dní chodila jen s jednou čočkou, a pak onemocněla i s druhým okem. Předpokládal jsem, že šlo o konjunktivitidu vyvolanou mechanickým drážděním, ale ona to slovo ani neznala. Věděla jen tolik, že jí doktor řekl, že si oči poškodila a asi už nebude čočky moct nikdy nosit.
Měl jsem chuť zajásat, protože poslední dobou bylo těžké najít přitažlivé ženy se silnými dioptriemi, kterými bych se mohl kochat. Každá nejspíš buď nosila čočky, nebo šla na operaci. Ale tahle byla tak mladá a krásná, že mi jí bylo líto. Řekla mi, že pracuje, protože se snaží si vydělat na vysokoškolské studium, a že nikdy nedokáže ještě k tomu našetřit dost peněz na nové brýle s tenkými skly. Věděl jsem z jejího štítku, že se jmenuje Lynn, a zeptal jsem se, zda by mi neprozradila příjmení. Podívala se na mě rozpačitě, ale řekla mi ho. Rychle jsem si ho poznamenal. Pak jsem jí napsal své jméno a e-mailovou adresu a řekl jsem jí, že v optice v nákupním centru bude mít konto na své jméno. Jako jedinou oplátku za nové brýle jsem ji požádal, ať mi pak pošle ty svoje staré, a kdyby chtěla, fotku sebe v těch nových.
Popřál jsem jí sbohem a mnoho štěstí a odešel z obchodu. Vrátil jsem se do nákupního centra, vyhledal svého známého optika, vysvětlil mu, co chci, a odešel sice o dost peněz lehčí, ale více spokojený z pomoci potřebné, než bych byl z koupě dalších brýlí sobě jen tak z plezíru.
Specs4ever
Z amer. originálu „A Simple Tale“ přeložil wieprz, květen 2011