Poznámka na úvod:
Minaret byl narozdíl od mých ostatních povídek napsán v češtině a v češtině taky zůstane, nechce se mi to po sobě překládat. 
Všechny pokusy končí nekonečnými změnami v textu. Psal jsem ji pro skupinu Devcz na Yahoo Groups. Jelikož tam neměla nijak velkou odezvu, dávám jí sem, 
třeba se někomu z českých návštěvníků bude líbit. Psal jsem jí na různých místech, když byl nápad a čas.
Všechny postavy příběhu jsou vymyšlené, jakákoli podobnost s žijícími lidmi je náhodná.

Minaret unlike my other stories was written in Czech and it will remain in Czech because I do not feel like translating it.
All my attempts end with endless changes in the text. I wrote that for the Yahoo Groups Devcz discussion group. As it did not get too much response, I am putting it here
Some of the Czech speaking visitors might like it. I wrote it on various places, when I had the brainwave and time.
All the characters in the story are fictitious, any resemblance to living persons is coincidental.

Nevím, kdy to všechno začalo. Snad to byla moje teta Mei, nebo se to snad píše Mae, kdo ví, nikdy jsem to neviděl napsané, říkalo se jí prostě teta Mei, a ve skutečnosti se jmenovala úplně jinak, kdo ve mně vyvolal ty pocity, které jsem již odmalička cítil při pohledu na ženy s brýlemi, o berlích nebo na invalidním vozíčku. Mei byla sestra mojí maminky, a stejně jako ona měla spoustu hustých téměř černých vlasů, výrazný nos a ruce s dlouhými štíhlými prsty. Na rozdíl od matky měla velká prsa, na která mě při přivítání vždy přivinula. Pamatuji se, že jsem rád cítil teplo těch ňader a jejich tlak na své tváři. Mei neměla děti, a tak svoje city věnovala svým synovcům a neteřím, kterých bylo požehnaně. Zvláštní je, že tak hezká žena se nikdy nevdala, jistě musela mít v mládí hodně nápadníků usilujících o její přízeň.

Mei nosila brýle. V těch letech se nosily velké celuloidové obroučky a tetiny brýle byly kulaté, hnědě žíhané, s širokými stranicemi a v nich byla zasazená silná skla, za nimiž se její hnědé oči zdály zvětšené, zdůrazněné, jakoby sametové. Ty sladké oči se na mě pozorně dívaly, když jsem jí musel líčit, co je nového ve škole - proč, proboha, jen všichni dospělí kladou malým klukům tak hloupé otázky - nebo když poslouchala moje vyprávění letních dobrodružství.

Meiny brýle se mi moc líbily. Vždy jsem chtěl vědět, jak vypadá svět přes ty dva tlusté kusy čirého skla, jestli je taky tak veliký jako její oči. Rád jsem si s ní povídal, a rád jsem naslouchal, když nám vyprávěla ona. Trávila s naší rodinou každé léto na chalupě na Vysočině, vařila, honila nás, abychom v sezóně natrhali svou várku rybízu, malin nebo borůvek, než jsme směli vyrazit za dobrodružstvím, a večer si sedla na jednu z postelí v podkroví a vyprávěla nám. Nikdy nám nečetla ani pohádky, ani Foglarovy příběhy. Vždy spoléhala na svoji paměť a, zřejmě, i na svoji fantazii. Při vyprávění mhouřila a přivírala své obrovské oči, někdy je zavírala a říkala celé dlouhé věty s očima skrytýma za víčky. Nikdy jsem jí neviděl ty brýle sundat. Nikdy jsem neviděl, že by si je nasazovala, jako by byly neoddělitelnou součástí jejího těla. Nevím, kolik měla dioptrií. Asi to bylo hodně, snad osm či víc. Až dodnes jsem potkal jen málo lidí, kteří by měli tak tlustá skla. Přes tento hendikep, nebo snad právě pro něj, byla v mých očích tou nejkrásnější a nejbáječnější ženou na světě, kterou jsem obdivoval víc než herečky nebo zpěvačky, které v pubertě uhranou asi každému klukovi.

Bylo mi asi dvanáct let, když Mei ochrnula. Nevím, jak se to stalo, dospělí nám řekli, že havaroval autobus, kterým jela do Bulharska na dovolenou, a pak už vždy jen seděla na vozíku s velkými, drátem vyplétanými koly. Moje malá sestra se tehdy ptala, teto Mei, proč musíš sedět v tom kočárku, ale Mei se jen trochu smutně usmála a řekla, že to není důležité, že hlavní je, že jsme zase spolu, a že se máme rádi, a že nás čeká stejně hezké léto jako rok předtím. Dál se starala o naši letní domácnost, pekla svoje báječné ovocné dorty, dělala koktejly z jahod, honila nás na zahradu pro obligátní kyblíky rybízu a večer vyprávěla své nekonečné příběhy o Indiánech, Eskymácích, černoších afrických pralesů a sibiřských lovcích kožešin. Ale to už nebylo nahoře v podkroví, tam se na svém kolečkovém křesle nedostala. Sedávali jsme v županech na lavici v kuchyni jako kuřata na hřadě, a teta ze svého vozíku kouzlila daleké krajiny a tajemné postavy. Přibrala, a já se vždy díval do jejího velkého výstřihu na měkký žlábek mezi jejími mohutnými ňadry. V posteli jsem pak snil o tom, jak krásné by bylo smět zabořit tvář mezi ty dva bochníky a plakat a říci jí, jak strašně mi je líto, že už nemůže chodit. Byl jsem citlivka, ovšem celkem úspěšně jsem to zakrýval drsným pubertálním výrazivem a loveckým nožem u pasu, který jsem celé léto neodkládal, protože jsem byl „zálesák a trapper“ jako muži z jejích příběhů.

Mei zemřela, když jsem studoval střední školu, nedožila se ani 40 let. Pohřeb jsem zmeškal - a dodnes toho lituji - protože jsem byl na své první výpravě za zahraničním dobrodružstvím v - tehdy pro nás dalekém - Rumunsku.

Zůstaly rodinné fotky, na nichž jí nikdy není vidět do očí, skrytých za tlustými spojnými skly, vzpomínky na její vyprávění, a pocit hřejivého tepla, kdykoli vzpomenu na školní prázdniny.

Přenesme se teď o mnoho let, protože moje studia nebyla nijak zajímavá. Pražská technika byl moloch na výrobu inženýrů, který se dal přežít jen konzumací spousty Staropramenu a Myslivce. A vojna? No, tam taky není na co vzpomínat. Pak přišla práce, kancelář a debilní schůze, krátké dovolené a vůbec celá ta šeď pozdního, umírajícího socialismu, kterou je snad lepší zapomenout. Jistě, i tehdy šel můj život dál. Chodil jsem s několika dívkami a ženami, jednu jsem si skoro vzal. Ale nějak se mi nedařilo najít tu pravou. Potřeboval jsem partnerku do nepohody, do hor a k ohni v lese, a k tomu všemu měla být ještě hezká a obrýlená. Ale stále jsem potkával buď hezké společenské typy, nebo drsné skautské tábornice, u kterých nebylo jisté, jestli to nejsou napůl chlapi. Prostě buď jsem měl smůlu, nebo jsem byl moc vybíravý.

Když přišel listopad a zvonění klíči, můj nos zavětřil novou dobu, a do roka jsme měli s pár kamarády pěknou stavební firmu a práce na čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu. Nebyl čas na zábavu, nebyla žádná dovolená, ale dělali jsme to rádi, byla to „ta naše“ firma. V mém případě v této době nebyly ani žádné ženy. Moji parťáci už byli ženatí a měli děti, chodili večer domů k teplým večeřím a do rozestlaných postelí. Já se stravoval po hospodách a spal jsem v pronajatých kutloších nedaleko staveb, na kterých naši lidé pracovali. Někdy tehdy jsem si konečně udělal čas pro sebe. Vzal jsem kreditku a koupil jsem si kolo. A ke kolu brašnu a držák na pití, krásné malé nářadíčko, které se skládalo jako kapesní nůž, přilbu, barevný dres, cyklistické boty. Prostě, po dlouhé době jsem konečně dělal něco pro sebe a ne pro firmu, a tak jsem nebyl k zadržení. Všechno jsem to odtáhl do svého tehdejšího minibytu, co bylo na tělo, jsem navlékl na sebe, a co bylo na kolo to jsem namontoval. Nad mapami jsem pak plánoval výlety do okolí. Život není jenom práce, říkal jsem si, teď budu mít i čas na sport a zábavu. Najednou jsem se cítil o mnoho let mladší.

Po práci, kterou jsem už tak nepřeháněl, jsem sedal na svůj bicykl, hodinku, dvě šlapal, v nějaké hospodě jsem si dal pár piv, a zase jel zpátky. Jezdíval jsem sám. Ne, že bych se stranil lidí, byl bych býval rád jezdil ve dvou, jako většina, ale osud mi ne a ne přihrát do ruky tu správnou partnerku. Při jednáních v práci a na úřadech i při svých výletech jsem zahlédl pár pěkných ženských, ale žádná neměla „ty správné brýle“, jak jsem si svou pasivitu vůči nim zdůvodňoval. Nehledal jsem obraz tety Mei, vzpomínky už vybledly, nehledal jsem ženu s velkýma očima za tlustými skly, ale přesto silnější brýle patřily k těm důležitým rysům, které jsem na ženách hledal.

Jednou v sobotu jsem se vypravil na projížďku do Lednického areálu. Stavěli jsme tehdy továrnu v Brně, autem to byl kousek po dálnici a mapa říkala, že mezi Lednicí, Valticemi a Lanžhotem je spousta krásných míst, pro kolo jako stvořených. Zaparkoval jsem u Lednického zámku, sedl na svého drahého miláčka a jel jsem s větrem o závod na dlouhou trasu vlhkými huňatými lesy. Bylo mi nádherně a říkal jsem si, že mi v životě vůbec nic nechybí. Odpoledne jsem se vrátil a po klobáse a pivu jsem si jel ještě jel prohlédnout zámecký park. A tam, na jedné z vedlejších cest, jsem potkal nejzvláštnější ženu svého života.

Šlapal jsem do pedálů, jezdil jsem sem a tam, abych všechno viděl, když jsem zabočil stranou hlavní trasy směrem do méně udržované části. V místě, kde končil víceméně zpevněný povrch cesty a vystřídal ho písek jsem uviděl ženu na invalidním vozíku. Přijel jsem zezadu takže mě neviděla, ostatně hlavu měla skloněnou, protože se usilovně snažila vyprostit kola ze sypké písčité půdy, do které už byly zapadlé až po ráfky. Nebyla daleko od konce uválcované cesty, sotva dva metry, ale právě ten malý kousek měkkého povrchu stačil na to, aby se její projížďka změnila v boj.

„Můžu vám pomoct?“

Blonďatá hlava sebou zatřepala a ke mně vzhlédla mladá tvář, zrudlá námahou.

„No to vidím, jako na rallye Paříž – Dakar,“ snažil jsem se zlehčit pro ni obtížnou situaci. Chytil jsem za madla vozíku a vytáhl ho i s ní na pevnou část cesty. Nebylo to těžké.

„Děkuju,“ usmála se a přiložila si zápěstí levé ruky k ústům. Ve tváři měla bolest.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se

„Ale jo, jen jsem si při tom nějak namohla ruku.“

„Kam jste měla namířeno? Do lesa?“

„Ale chtěla jsem se tudy dostat k Janovu hradu, ale vypadá to, že to nejde, teda, aspoň mě to nejde.“ Ohlédla se na písčitou cestu, jejíž cíl byl pro ni stejně daleko jako pro mě Austrálie.

Díval jsem se na ni. Byla hezká. Zpod blonďaté kštice kudrnatých vlasů se na mě dívaly dvě chytré hnědé oči. Rovný dobře tvarovaný nos nesl lehké tenké brejličky bez obrouček. Rty měla trochu zvlněné a zčervenalé od toho, jak je přisála na bolavé místo na ruce. Sedl jsem si na bobek, protože jsem si vzpomněl, jak jsem kdesi četl, že s člověkem na vozíku se nemá mluvit, a tyčit se přitom nad ním jako Eiffelovka.

„I já jsem tam měl namířeno, vezmu vás tam.“

„Ne, nedělejte si se mnou starosti,“ řekla rychle, „pojedu k minaretu, tam je pevná cesta.“

Nabídl jsem jí to znovu, ale ona opět odmítla a poukázala na moje kolo, nemohl bych ji tlačit a ještě vést kolo. Vrtěla hlavou a já měl pocit, že si myslí, že jsem svůj úkol už splnil. A tak, když jsem se přesvědčil, že ani její namožená ruka jí nevadí, nasedl jsem a vyrazil zase svým původním směrem. Po chvíli jízdy mi to v hlavě cvaklo. Ty vole, říkal jsem si, tak hezká blondýnka, v tak hezkých brejlích, dře se teď na svém vozíku, a ty si taky jen tak jedeš dál. Ještě stále jsem šlapal vpřed, když přišel ten správný nápad. Udělal jsem otočku a rychlostí hodnou Tour de France se rozletěl směrem k parkovišti. Zákaz jízdy na kole v okolí zámku mě teď nezajímal. Hodil jsem kolo do audiny, strhl přílbu, rukavice, bouchl zadními dveřmi a vyrazil pěšky zpátky. Centrál mi pípnul za zády, když jsem byl už v půlce ulice. Mašíroval jsem podle šipek k minaretu. Tam někde snad jsou ty světlé kudrny, které mi najednou nedopřávaly klidu. Byl jsem rozhodnutý ji dohnat a přemluvit ji k výletu k tomu Janovu či Jakubovu hradu, ať je to co je to, třebas prasečí chlívek, jako záminka s ní strávit ještě pár chvil a trochu se seznámit to musí stačit. V duchu jsem si ji představoval, jak se odstrkuje na svém vozíčku po cestě, sama a s bolavou rukou.

Dohnal jsem ji až skoro u minaretu, když zrovna stála, vlastně seděla, u kraje cesty a sledovala kachny na rybníce. Viděl jsem její profil, trochu řecký, ramena nachýlená dopředu, ruce na obručích kol. Nohy jí nehybně spočívaly na stupačkách. Teprve teď jsem si všiml, jak jsou dlouhé a štíhlé. Došel jsem k ní a sehrál překvapení, že se zase vidíme. Řekl jsem, že jsem minaret ještě nikdy neviděl, zeptal jsem se znova na ruku a jestli chce ještě k tomu hradu, okomentoval jsem horko, pochválil výhled na kachny, zhodnotil pevný povrch cesty a řekl ještě něco, dnes už opravdu nevím, co to bylo. Seděla pode mnou, dívala se překvapeně vzhůru, a já jsem se zarazil až ve chvíli, kdy jsem si všiml jejího pobaveného výrazu. Zrudl jsem. Uvědomil jsem si, že melu páté přes deváté, že odříkávám všechny varianty způsobu, jak s ni znovu navázat kontakt, které jsem si po cestě vymyslel.

Posadil jsem se do trávy u cesty. Teď se situace obrátila. Ona se dívala na mě dolů, a já vzhlížel k její obrýlené tváři na pozadí modré oblohy.

Zabrzdila vozík, opřela si ruce o opěrky a usmála se na mě.

„Byl to skutečně vyčerpávající popis. Na kterou z otázek mám odpovědět nejdřív?“

Rychle jsem se vzpamatoval, teď se mi hodilo, co jsem se naučil při obchodních jednáních. Mohu se nechat vyvést z míry, ale ne nadlouho. Najednou jsem věděl, která otázka je ta správná.

„Na tu kterou jsem vám ještě nepoložil. A ta je …“

„Jestli s vámi strávím zbytek odpoledne.“ skočila mi do řeči.

Jsou v životě chvíle, kdy dostanete sprchu, ale i na to jsem byl trénovaný z práce.

„OK. Nenutím vás, jen mi prostě řekněte, že tady jste s manželem, který už je na cestě, aby vás vyzvedl, a že vaše děti se objeví každou chvíli v nejbližší zatáčce, a já zase půjdu. Sorry, sorry, sorry. Zachoval jsem se trochu bláznivě, to se stává.“

Pomalu zasunula obě ruce pod pravé koleno a přehodila si nohu přes nohu.

„Není žádný manžel, a nejsou ani děti v zatáčce. Já jen nechci, abyste, v tom sentimentálním záchvatu, udělal něco, čeho budete litovat.“

„V záchvatu? Litovat? Proč?“

„Jste celej uřícenej. Někam jste schoval kolo, a utíkal jste, abyste mě dohonil. Rytíř pomohl princezně v parku, a teď si přišel pro růži. Nic o mě nevíte, pane,“ říkala vážně a pomalu, „a chcete mě tady najednou balit. Ano jsem na vozíku, ale uvědomte si, že nepotřebuji litovat, a pokud zrovna z vlastní nerozvážnosti nezapadnu do písku, nepotřebuji ani pomáhat. Přijela jsem, abych si odpočala a v klidu přemýšlela o svých věcech. Nechci vás urazit, ale vy jste neměl vůbec čas si rozmyslet, co chcete udělat.“

Díval jsem se na tu její krásnou tvář, a říkal jsem si, že takovou smůlu si nezasloužím. S nohou přes nohu byla na tom vozíku neuvěřitelně sexy a právě mi dávala košem. Otočil jsem hlavu k rybníku s kachnami. Slunce pálilo, byl opravdu horký červenec a já neviděl žádný způsob, jak jí odpovědět, a třeba pak odejít bez ztráty kytičky. Vypadalo to na totální debakl. Podíval jsem se na svoje zaprášené cyklistické boty. Běžel jsem jak idiot a choval jsem se jako idiot. Proč by vlastně měla chtít trávit odpoledne s neznámým člověkem? Protože je na vozíku? Třeba dávno někoho má. Protože jsem jí vytáhl z písku? To by udělal kdokoli jiný, kdo by se tam objevil třeba už minutu po mně.

Otočil jsem se zase k rybníku a doufal, že odbrzdí, odjede a nechá mě tam. Chvíli jsme oba mlčeli. Pak jsem řekl do vzduchu:

„Jste hezká, máte krásné oči a já bych vás rád někam pozval, ale nějak se mi nezdá, že to má teď smysl.“

„Proč myslíte?“

„Nemám moc velkou šanci na úspěch.“

Bože, konečně mi svitlo!

„Rád bych vás pozval příští týden do divadla? Mohu?“

Otočil jsem se. Usmívala se. Jak nádherně se usmívala. Stále měla zkřížené nohy, opírala se o opěradlo vozíku, a usmívala se tím nejhezčím úsměvem jaký jsem kdy viděl. A pak řekla:

„Ale napřed bysme si mohli prohlédnout ten Janův hrad, jestli máte kolo v bezpečí.“

Strávili jsme spolu zbytek odpoledne, nic jsem nedal na pohledy některých lidí, kteří civěli na chlapa v cyklistickém, jak tlačí ženu v bílém tričku a bílých šortkách na vozíku. Povídali jsme si, ukazovali si ptáky na vodě, poslouchali datla v lese, prolezli Janův hrad, ve kterém jsme úspěšně zdolali i schody. K večeru jsme si našli hezkou restauraci a dobře jsme se najedli. Když přišel čas se rozloučit, věděl jsem, že se jmenuje Milada, že je z Prahy, že je v Lednici na dovolené, miluje Monetovy obrazy, hudbu šedesátých let, americkou literaturu, a že mluví 4 cizími jazyky. Byla chytrá, měla smysl pro humor a dala mi číslo na mobil. Domů jsem nejel, domů jsem se vznášel. Dlouho do noci mezi mou poustevnou a jejím hotelem létaly textovky.

Sehnat lístky do divadla nebyl problém, přestože bylo léto a většina divadel měla prázdniny. Holky v kanceláři stavby mi poradily. Pobavených pohledů, že starý morous chce dva lístky jsem si nevšímal. Pak se to vleklo až do pátku. Asi jsem toho moc neudělal. V pátek moje audina svištěla břeclavskou dálnicí na jih. Jeď, jeď, říkal jsem jí, povezeme krásnou ženskou. Milada čekala před hotelem v dlouhých modrých šatech, které jí splývaly přes ochrnuté nohy až ke špičkám bot. Ve výstřihu se rýsovala prsa větší než jsem si pamatoval z minulého víkendu. Aha, push-up, blesklo mi hlavou. Místo jemných brejliček bez rámečku, měla modré obroučky a na klíně modrý slaměný klobouk. Popojela směrem ke mně. Dostal jsem šílenou chuť se s ní milovat. U auta jsem se zeptal jestli chce přenést nebo jestli přesedne sama. K mému potěšení mou pomoc neodmítla. Vzal jsem jí kolem pasu, druhou ruku vsunul pod kolena a opatrně ji posadil do vozu. Složil jsem vozík, nebylo to nijak těžké, protože jsem to viděl v jednom filmu v televizi a sedl za volant. Milada se na mě dívala, klobouk na hlavě, celá modrá jako letní nebe.

„Sluší ti to v tom obleku, kdo by to byl řekl.“ Pochválila mě.

„Co mě, ale ty jsi kočka, budeš nejkrásnější ženská v divadle.“

Usmála se spokojeně a beze vší skromnosti řekla: „Budu.“

V Brně jsem ji zas měl na chvilku v náručí, a pak už bylo divadlo. Chytrá ženská je náročná, ale já měl štěstí. Hra se jí líbila. Jen na sedadlo vedle mě nechtěla a zůstala na svém vozíčku. Naštěstí jsem v týdnu ve svém zamilovaném oparu měl tolik rozumu, že jsem koupil lístky na kraj řady. Pak ještě večeře v restauraci a cesta zpět do Lednice. Přenášení Milady z vozíku do auta a zase zpátky se mi fakt zalíbilo. Znali jsme se jeden den, tykali si pár hodin, nepolíbili jsme se ještě, ale už jsem ji nosil v náručí. No, řekněte, s jakou jinou by se to mohlo stát? V sobotu ráno jsem byl už zase před hotelem. Strávili jsme spolu celý den. A pak celou neděli. A pak ještě ve středu večer s Valtickým vínem. A další víkend.

Uvědomil jsem si, že Milada je žena, jakou bych si přál mít vedle sebe jako partnerku. S každou chvílí, kterou jsem s ní strávil, jsem to věděl s větší jistotou. Každá vteřina, kdy jsem ji držel v náručí, mě hřála. Abych si to užil, vynesl jsem ji ten víkend až nahoru po všech těch schodech na minaret. Když jsem vykouzlil rybářskou židličku, která mi celou cestu nahoru visela vzadu u pasu, dostal jsem pusu. Začal jsem ji tam líbat před zraky lidí, kteří se původně přišli pokochat pohledem na krajinu, a místo toho se stali svědky stěhováckého výkonu zakončeného filmovou líbačkou. Když jsme přestali, skupina Němců nám zatleskala. Ó šén! A já zase jednou cítil, že osud ke mně obrací tu lepší tvář.

Když Miladě skončila dovolená, myslel jsem, že za ní budu jezdit do Prahy každý víkend. Mohl jsem tam přespávat u sestry nebo u bratra, ale tajně jsem doufal v přespávání v Miladině bytě. Ale k ničemu takovému nedošlo. Její adresa mi zůstala utajená a my se scházeli, přesněji řečeno sjížděli, každý víkend jinde. Viděli jsme spolu parky a zámky, několik zoologických zahrad, festival hudby, festival filmů, 4 přehrady a taky jednu jeskyni. Jezdil jsem s ní na ty výlety rád, ale po pár měsících mě ten můj jednolůžkový pokoj, byť hned vedle jejího, už nebavil. Nechala se přenášet, nechala se líbat, ale na sex to nevypadalo ani trochu. Ani prsa pohladit si nedala. Po čase jsem už byl jako parní kotel. Příroda se hlásila o svá práva. Naznačoval jsem, zkoušel jsem to všelijak, ale tu bariéru, kterou okolo sexu stavěla, se mi překonat nepodařilo.

Může vůbec mít vozíčkářka sex, ptal jsem se sám sebe? Proč se nenechá aspoň pohladit na prsou? Taky na hlavu si nenechala sáhnout, a já bych byl tak rád pomuchlal ty její kudrny. Nejsem na blondýnky, a už mě taky napadlo, že k těm hnědým očím a tmavému obočí by jí možná slušely víc tmavé vlasy, ale barva vlasů nebyla důležitá. Milada mě přitahovala svou inteligencí, bystrostí, humorem a vzrušovala svým vozíkem. Ano, ta elegance s jakou v něm seděla, ta obratnost s jakou ho ovládala, a ty naprosto nehybné dlouhé nohy, které měla vždy koleny u sebe nebo křížem pravou přes levou, to byl jeden ze zdrojů mé touhy po té zvláštní ženě. Snažil jsem se několikrát zeptat na příčinu jejího ochrnutí, ale nedozvěděl jsem se víc, než, že je to už dlouho, minulost že je pryč, a že důležité je to, co je tady a teď.

pokračování ...