Bobby Laurel
Čas utíkal a moje pochybnosti o budoucnosti vztahu s Miladou narůstaly. Nedošlo mezi námi k žádnému dalšímu tělesnému sblížení, než k polibkům na uvítanou nebo na rozloučenou. Ovšem, bral jsem ji do náruče a přenášel ji z invalidního vozíku do auta a zase zpět, ale taky jsem si uvědomil, že toto by dělal - a možná i dělá - jakýkoli pečovatel. Jedna věc je pokud občas nosíte v náručí zdravou chodící ženu a kladete ji pak například do postele. V tom případě jí tím projevujete obzvláštní oddanost. Takové přenášení je symbolem, erotickým úkonem a sexuální předehrou. Berete to tak vy, a chápe to tak samozřejmě i ona. Pokud ale v náručí přenášíte invalidní ženu z auta na vozík, nebo z vozíku na křeslo, nebo prostě kamkoli jinam, i kdyby to byla postel, je to pomoc, je to nutnost, je to podobný úkon, jako pomoc ženě s nakládáním dětského kočárku do tramvaje nebo pomoc stařence do schodů. Vnímáte-li toto přenášení eroticky, nemůžete spoléhat na to, že to tak bude brát i ona. Vozíčkářka je na přenášení přece zvyklá. Každou chvíli ji někdo někam nese, odněkud zvedá, někam pokládá. A polibek? Mnoho kamarádů, jsou-li rozdílného pohlaví, se na uvítanou líbá a přece spolu nechodí a chodit nehodlají. Ve Francii se na uvítanou líbají na tváře muži velmi často, ženy vždy. Moje hormony, v létě nabuzené, se s podzimem začaly uklidňovat a rozum se vracel na svoje staré místo.
Milada naplánovala první říjnový výlet a já naplánoval vážný rozhovor. Byl jsem rozhodnutý promluvit si s ní otevřeně a jasně o našem vztahu. Milenci jsme nebyli. Dávní kámoši určitě ne. Tak co jsme vlastně z jejího pohledu byli? Každý vztah mezi mužem a ženou musí někam směřovat. Ten náš se nezdál směřovat nikam. Čím více jsem o tom přemýšlel, tím spíše jsem z toho všeho vycházel jako pečující kamarád. V tom všem, co jsme spolu podnikali, by mě mohla zastat zdatná pečovatelka, vlastní bratr nebo třeba homosexuální kamarád. Nevěděl jsem přesně, jak jí to všechno řeknu, strašně nerad bych se jí dotknul, ale museli jsme si vážně promluvit. Byl nejvyšší čas.
V hotelu byly opět zamluvené dva jednolůžkové pokoje. Tentokrát mi to vlastně vyhovovalo. Stále víc jsem chápal, že jsme pouze přátelé. Milada měla trochu zpoždění a tak jsem pokuřoval v recepci, když dorazila svým Favoritem s ručním řízením. Pozoroval jsem ji, jak zaparkovala na místě pro postižené, otevřela dveře, vyndala vozík, rozložila ho, na sedák položila tlustou podložku a začala se přesunovat do správné polohy. Pak se zapřela o sedák levou rukou druhou položila naučeným grifem na opěradlo škodovky - a hup. Oběma rukama se chytla madel vozíku zvedla zadek a usadila se. Bezvládné nohy vytáhla jednu po druhé a položila je na nožní opěrku. Ještě jedno zvednutí a poposednutí, srovnala si kolena a přejela k zadním dveřím. Sledoval jsem ji a vzrušoval mě každý krok jejího přesunu. Škoda, pomyslel jsem si, že mě nechce jako chlapa. Je hezké mít dobrou kamarádku, je skvělé mít krásnou kamarádku, ale je to všecko na prd, když s tou kamarádkou chcete být něco víc, ale ona to tak zřejmě vůbec nevnímá. Uhasil jsem cigaretu a šel jí pomoci s taškou.
Kulturní a vlastivědný program prvního dne toho víkendu jsme splnili na sto procent. Průvodkyně v zámku sice projevila obavy, jestli kola vozíku nenechají stopy na velevzácných parketách. Ale jelikož jsme nevzdorovali takovému dotazu poprvé, vše dopadlo dobře. Zaregistroval jsem i několik zamračených pohledů od ostatních návštěvníků, ale na to stačil jeden můj a byl klid. Mít skoro dva metry výšky a metrák váhy má mnoho výhod. Většinou stačí takový pohled jen chladně opětovat.
Na zámku byly schody a s nimi jsem potřeboval pomoct. Sice bych Miladu vytáhl pozadu nahoru, schod po schodu, už jsem to s ní nejednou dělal, ale to trvá dost dlouho a skupinu turistů by to opravdu zdržovalo. U těch prvních jsem se rozhlédl, jestli ve tváři některého z chlapů uvidím ochotu pomoci. Ale všichni šli jako stádo za průvodkyní, kterou můj a Miladin problém s vozíkem evidentně nezajímal. Už jsem chtěl udělat otočku a začít táhnout vozík nahoru sám, když se vedle mě objevila dvojice hipíků. Urousaná hnědovláska s čelenkou vzala svému neméně chlupatému frajerovi somradlo z ramene, a ten se bez jediného slova sehnul k Miladiným nohám, popadl vozík za správná místa a už jsme šlapali. Nahoře vozík jemně položil, vzal si plátěnou mošnu od své holky a na můj dík jen zabručel „nizač“. Hnědovláska se na nás usmála a šlo se dál. Pomohl mi ještě dvakrát, jednou jsme krátké schody sjeli v záklonu.
V záklonu jsem s Miladou sjížděl schody rád. To se dělá takhle: Nakloníte vozík dozadu, pevně držíte madla na opěradle a pomalu sjíždíte jeden schod za druhým. Nesmíte drncat, vozík není žádné levné zařízení, a drncání by mohlo poškodit kola. A taky nesmíte uklouznout. Chce to dobré boty, pevný stisk madel a suché schody. Taky písek pod nohama by mohl zavinit katastrofu. Odměnou je vám pohled shora do tváře člověka, který vám v té chvíli naprosto důvěřuje, že ho nezabijete, a v případě, že vezete slečnu, i pěkný pohled výstřihu. A Miladin výstřih byl pro mne něco jako osmý div světa. Horňákem jsem se už asi narodil.
Nakonec to bylo fajn odpoledne. Vydali jsme se do parku, a tam, na rovných cestách jsem nemusel její vozík tlačit, ale vzali jsme se za ruce a já Miladu táhl, zatímco ona mi pomáhala postrkováním pravého kola. Sundala si levou rukavici, abych neměl v dlani hrubou látku, a já držel její pevnou ruku a přál jsem si, aby ode mne byla chtěla víc, mnohem víc než jen držet kamarádsky dlaň v dlani.
Milada samozřejmě nějak vycítila, že se něco děje. Nevím jak, nedával jsem nic najevo, ale ona to prostě věděla. Po večeři v restauraci se neodsunula jako obvykle od stolu a nepřehodila si nohu přes nohu jak to dělávala. Zůstala opřená lokty o stůl, záda rovná, ruce sepnuté pod bradou.
„Objednáme ještě flašku?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že mi chceš něco říct, Roberte,“ zaváhala, podívala se na imaginární flek na ubruse, a pokračovala napjatým hlasem, „a asi bysme na to měli mít víc soukromí, než je tady.“
Díval jsem se na tu její nádhernou tvář orámovanou zlatými kudrnkami a děsil jsem se toho, že po našem rozhovoru bude konec všemu, co bylo dosud, a nepřijde nic, na co bych se mohl těšit. Zavolal jsem číšníka.
Když jsem platil, Milada se na něj podívala a řekla chladně a striktně: „Přineste na můj pokoj litrovku Frankovky a dvě sklenice.“
Pak se otočila a odjížděla. Než jsem stačil pobrat bankovky, cigarety a zippáka, obratně si otevřela dveře, udělala hbitý obrat vozíkem, a rázným škubnutím přejela práh do chodby. Vydal jsem se za ní a cítil se jako páté kolo u vozu.
Na pokoji se vysoukala z džínové bundičky, zula si boty a nechala svoje ochrnuté nohy volně viset mimo stupačky vozíku. Otevřel jsem láhev a nalil sklenice. Měl jsem pocit, že za pět minut všechno zvořu a to nebylo moc dobré.
„Tak co se děje?“ začala sama.
„Nic.“ snažil jsem se na poslední chvíli zabránit tomu, co jsem plánoval skoro měsíc.
Zarejdovala s vozíkem do lepší polohy u stolu, nohy se jí při tom bezvládně kývaly.
„Ale děje se.“ řekla. „A nemá smysl to nechávat na jindy. Jestli si myslíš, že nepoznám, že nejsi v pohodě, tak se pleteš. Já sice nemůžu chodit, ale to neznamená, že nevidím a neslyším. Ty máš problém, a já chci, abys mi o něm řekl.“
Začal jsem pomalu. Soukal jsem to ze sebe. Řekl jsem jí, že kamarádění, tak jak ho spolu praktikujeme se mi sice líbí, ale že jsem si od začátku myslel, že mezi námi bude něco víc. Že na ni nedokážu myslet jen jako na fajn člověka, že pro mě byla a je především hezká ženská, a že jsem doufal, že náš vztah někam pokročí. Pak jsem se osmělil a naznačil jsem, že pro mne vztah muže a ženy zahrnuje i sex a honem jsem dodal i představu společné budoucnosti. Společnou představu. Sdílenou představu. Pozorovala mě, upíjela ze sklenice a nechala mě mluvit a mlčet a zase mluvit, až to ze mě vylezlo všechno. I to, že nevím, jestli vozíčkářky mohou mít normální sex.
Milada si během hovoru vytáhla jednu nohu nahoru, objala ji kolem holeně a v téhle poloze zůstala.
Pak položila pro mě naprosto neřešitelnou otázku:
„A co je to podle tebe normální sex?“
Nedokázal jsem odpovědět. Prostě jsem tom nemohl mluvit. Chtěla snad abych popisoval soulož?
Po chvíli mlčení jsem se zvedl, omluvil jsem se, že jsem ji trápil svýma řečma a popřál dobrou noc.
Když jsem bral za kliku, řekla: „Roberte, ať se stane cokoli, pamatuj si, že tě mám ráda. A nejsi jenom kamarád. Jsi pro mě mnohem víc. Dobrou noc.“
Ráno jsem se zase jednou probral s pocitem, že jsem idiot, a že jsem něco zvoral. Milada na klepání neodpovídala, dveře pokoje byli zamčené a v recepci mi řekli, že slečna Mayerová asi před hodinou odjela.
„Jo a máte tady ňákej vzkaz.“ recepční mi přiblblým úsměvem podala obálku.
Sbalil jsem se, zaplatil účet, její už byl srovnaný a zalezl do audiny. Teprv tam jsem obálku otevřel.
Po bílém papíru běžela veliká elegantní písmena napsaná pevnou, jistou rukou:
Jedna z vlastností, kterých si cením, a kterou mě naučil život, je trpělivost. Zkus se ji naučit také.
Chceš-li mě vidět, příští sobotu je v Praze ples. Nezapomeň si oblek a černé boty.
Pod tím byla adresa a podpis Milada, ve kterém byl místo písmene „d“ symbol invalidního vozíku.