Bobby Laurel
V práci se mnou nebylo celý týden nic. Byl jsem na nějakých stavbách a na nějakých poradách, odpověděl jsem na fůru e-mailů, předčítal jsem zprávu. Ale nebyl jsem u toho srdcem. Moje mysl se toulala mezi vzpomínkami na naše výlety s Miladou a mezi teoriemi o tom, co bude v Praze.
Hm, ples. Nejsem typ na plesy. Jo jasně, saka a kravaty mám. Nějaký mi visí ve skříni v kanceláři a denně se do nich převlékám, stejně jako se naši dělníci převlékají do kombinéz v šatnách na stavbě. Moje kombinéza a žlutá přílba bydlí v audině. Nešlo o ten ples jako takový, nešlo o to, že mě plesy nikdy moc netankovaly. Ostatně, na plese jsem nebyl od své promoce. V hlavě mi leželo něco jiného. Jednak jsem si říkal, co budeme na tom plese vlastně dělat, když Milada nemůže tancovat, za druhé jsem měl obavy z toho, že zase prožiju jeden víkend „s kamarádkou“. Občas jsem vytáhl vzkaz, který mi nechala v recepci toho hotelu a četl jsem si ho kolem dokola. Trpělivost. Hm, kdybych měl trpělivost, a kdyby měli trpělivost moji kamarádi, nikdy bysme naši firmu nedali dohromady. Na netrpělivosti byl založený celý náš úspěch. Do podnikání jsme se doslova vrhli. A jeli jsme jako dráha, hlava nehlava, dřeli jsme a snažili se. V našich životech nebylo na nějakou trpělivost žádný místo. Jak říkávali soudruzi: Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Haha! Přeznačili jsme to jejich heslo hezky. Nestáli jsme opodál a sežrali jednu bývalou státní firmu i s chlupama.
Ale to mi bylo všechno jedno. Jak běžely dny v týdnu, chtěl jsem Miladu vidět víc a víc. Tentokrát byla na esemesky skoupá. V pátek odpoledne přišel vzkaz: “Kdy tě mám zítra čekat?” A od té chvíle jsem už neměl stání. Praštil jsem se vším a jel se projet na kole. Cyklistika je príma sport. Čistí hlavu. Při šlapání do pedálů myšlenky volně plynou, na osvěžovacích zastávkách si dáte pivo, a po pár desítkách kilometrů jste zase doma, příjemně utahaní, vyvětraní, napojení a v hlavě se vám leccos urovná. A tak se stalo i mně. Po výletu jsem byl klidnější a vyrovnanější.
V sobotu v odpoledne jsem už kroutil volantem v uličkách Zahradního Města nového i starého a hledal tu správnou ulici. Zrovna jsem si říkal, „čert aby vzal všechny ty kytkový názvy,“ když jsem konečně uviděl na plotě jednoho domku velikou ceduli: M+M, účetnictví a daňové poradenství. Od branky ke vchodu nebyl jediný schod, jen pozvolná rampa. Chvilku trvalo, než se otevřely dveře a v nich byla moje Zlatovláska Nedostupná. Nahnula se dopředu, našpulila pusu a dala mi hudlana. Couvla s vozíkem zpátky do předsíně, nechala mě projít, elegantní otočkou zabouchla dveře a zároveň projela okolo mě hlouběji do domu.
V prostorném obýváku s hladkou laminátovou podlahou stála velká měkká sedačka. Milada udělala další otočku, dala ruce z obručí, opřela se zády o opěradlo a rozpřáhla náruč. Klekl jsem si na tvrdou podlahu vedle vozíku a objal ji.
„Bála jsem se, že nepřijedeš.“ zafuněla mi do ucha.
„Za tebou, za tebou přijedu kamkoli.“
Neodpověděla nic, jen se mě držela a šimrala mě na tváři svýma kudrnama. Chvíli jsme tak zůstali. Pak mě začaly tlačit kolena a musel jsem se z toho objetí vymanit. Položil jsem jí při tom ruku na stehno a ucítil měkkou tkáň ochablých svalů. Milada se na mě podívala, pak sklouzla pohledem na mou ruku, zvedla ji ze svého stehna a chvíli ji držela v dlaních. Musel jsem vstát, na tý podlaze se klečet prostě nedalo.
„Sedni si, hned bude něco k jídlu, určitě máš hlad.“
Než jsem se složil do křesla, byla pryč.
Přijela s talířem se špagetami na velkém podnose položeném přes boční madla vozíku. Zarejdovala k jídelnímu stolu v druhé části pokoje, vycvakla podnos z jakéhosi držáku a položila ho na místo, před kterým stála židle. Odfrčela zase do kuchyně a vrátila se s druhou, menší porcí. Když vezla jídlo, jela opatrně a pomalu. Tentokrát jsem si všiml úchytu, který držel tác s jídlem lépe. Určitě nebyl kupovaný jako součást vozíku, bylo vidět, že je dělaný na míru někde v dílně. Napadlo mi, že vozíčkářka možná potřebuje víc takových pomůcek, než si my zdraví, chodící lidi umíme představit. Vlastně jsem o Miladě ještě hodně věcí nevěděl.
Po jídle jsme si chvíli povídali, a pak Milada řekla, že se chce vykoupat než vyrazíme. Mým úkolem bylo udělat si pohodlí. Chvíli jsem si jen tak prohlížel obývák, bylo vidět, že vznikl spojením dvou pokojů a dům prošel jistě nějakými dalšími stavebními úpravami, a pak jsem odložil svoje profesionální deformace a zašel do kuchyně opláchnout ty talíře.
Nebylo to potřeba, byla tam myčka, ale okamžitě mě trklo neobvyklé řešení celé místnosti. Horní skříňky chyběly úplně. Místo nich na zdech visely plakáty s ovocem a zeleninou. Linka byla nízká a deska dost přesahovala spodní skříňky. Pod dřezem bylo úplně volno, sporák se zdál být taky nějak nízký. Když jsem se otočil zjistil jsem, že dveře do kuchyně jsou šoupaci. Začalo mi docházet, že Milada není jiná tím, že sedí, ale spíše tím, že nikdy nestojí. Všechno dělá ze svého vozíku. Dosáhne jen tam, kam dosáhne sedící člověk, a pro manévrování potřebuje mnohem víc místa, než chodící hospodyně. Vrátil jsem se do obýváku. Jen u sedačky byl kus koberce. Naproti stála televize v obyčejné, levně vypadající, nábytkové stěně, jejíž horní police neobsahovaly nic. Zato podél všech stěn byly nízké police s knihami a cédéčky. Spodní foch chyběl a horní končil - no prostě na dosah z vozíku. Napadlo mi, že v tom bytě nikdo chodící nikdy nežil. I u jídelního stolu byly jen dvě židle, obě zády ke zdi. Tři strany stolu byly volné. Volné pro příjezd domácí paní, která židli potřebuje jen pro návštěvy, protože z té své nikdy nevstane. Sedl jsem si zase na gauč a přemýšlel o tom.
Milada se objevila za dlouho. Byla v měkkém bílém županu s turbanem na hlavě. Za koly zůstávala vlhká stopa. Přijela blíž, rychlým pohybem schovala nahá kolena. Její bosé nohy spočívaly nehybně na stupačkách a prsty jí visely dolů.
Usmála se tím svým neopakovatelným způsobem a řekla:
“Trvá mi to, co?”
“Ne, ne.” odporoval jsem. “Já tady odpočívám po dlouhé cestě. V klidu, však máme čas.”
“Jestli chceš, skoč si dát sprchu. Než se oblíknu stihneš všechno, co potřebuješ, dvakrát.”
Dala mi zase pusu a rychle otočila vozík, až se jí jedna noha svezla ze stupačky. Vzala ji oběma rukama pod kolenem, posadila ji na její místo, a zmizela v dalších šoupacích dveřích.
Koupelnu jsem našel snadno, podle mokrých stop kol jejího vozíku. V podstatě jsem už tušil, co tam mohu čekat. Celá koupelna byla vozíčkářská, všechno bylo přizpůsobené pro sedícího člověka. Dal jsem pořádnou sprchu, oholil hubu, a šel na sebe naházet večerní oblek.
Miladě trvalo oblékání celou věčnost. Snažil jsem si představit, jak se asi obléká. Bylo mi jasné, že to zvládá, ale nebylo mi jasné jak. To odpoledne mi opravdu došlo, že její život je mnohem složitější, než jsem doposud tušil. Obyčejné každodenní věci, které my děláme, aniž bychom o nich uvažovali, dělá Milada jinak, složitěji, déle. A rostl ve mě obdiv. Jiný než dřív. Dosud jsem ji obdivoval jako krásnou ženu. Ale během těch třech hodin v jejím domě jsem ji začal obdivovat za to, že přes všechna ta omezení, která jí život položil do cesty, bydlí, žije, uživí se a všechno zvládá sama. Zdálo se mi, že chápu i to, proč chce jít na ten ples. Na ples, kde všichni budou tančit, a ona ho celý prosedí u stolu se sklenicí vína. Jít na ples pro ni byl způsob, jak se přiblížit normálnímu životu normálních lidí.
Takhle mně to napadlo, a říkám to i teď přes to, že vlastně nevím – a nikdy jsem přesně nevěděl, co to slovo normální znamená. Myslím, že jsem měl dost peněz, určitě dvakrát tolik, kolik vydělával „normální“ zaměstnanec naší firmy. Měl jsem dobrý spolehlivý auto, který mohlo jet rychleji, než většina „normálních“ aut na silnici. Neměl jsem rodinu jako má většina normálních chlapů mého věku, a neměl jsem ani normální byt, protože můj kutloch rozhodně jako „normální“ byt nevypadal, neměl ani pořádnou kuchyň. Nebyl jsem nikdy na Kanárech ani na Mallorce, kam začalo být normální jezdit po devětaosmdesátém – v létě je stavební sezóna. Nechodil jsem ani do hospody ani na golf. Dokud jsem nepoznal Miladu, trávil jsem většinu času v práci a večery na internetu, nebo u videa. A když jsem si, jak se zdálo, našel konečně přítelkyni, ženu, na kterou jsem myslel večer přes usnutím, a které jsem posílal textovky plné dětinských slov, byla to žena s tváří anděla, rukama víly, hlasem jako samet a … nemohla udělat ani jediný krok. Takže byl jsem já normální? Co je normální a kdo je normální?
Dveře se odsunuly a z nich vyjela Milada. Na sobě měla rudé šaty. Těsný hladký horní díl jí zdůrazňoval prsa, paže jí zakrývaly rukávy ze stejné látky, které začínaly pod rameny a ponechávaly její ramena holá, a končily špičatými konci až na kořenech prsteníčků. Spodní část šatů jí úplně zakrývala nohy vykukovaly jen špičky bílých bot. Dvakrát se postrčila dopředu, zastavila, a pomalu se otočila. Nad opěradlem vozíku vykukovala nahá záda. Otočila se zpět ke mně, dívala se přes brýle v červených obroučkách a čekala na pochvalu. Klekl jsem si na tu tvrdou podlahu znova a blábolil romantické nesmysly, jakých jsem v životě předtím nebyl schopen. Když jsem ji nakládal do taxíku, měl jsem pocit, že přenáším královnu.
Jel jsem poprvé v životě taxíkem po Praze. Víte, že tohle město vypadá ze sedadla spolujezdce jinak než zpoza volantu? Docela jsem si to užíval. Milada seděla vedle mě, ruce složené v klíně zaťaté v pěstičky a mlčela. Zdálo se mi, že je trochu nervózní. Vzal jsem ji kolem těch nahých ramen, usmál se na ni a dál pozoroval pražské ulice. Auto se propletlo labyrintem města a přistálo u chodníku přímo před Lucernou.
Vytáhl jsem peněženku a podíval se na taxametr. Byl vypnutý. „Hajzl jeden.“ Pomyslel jsem si.
„Kolik jsem dlužen, pane řidiči? Nevidím na taxametru žádné číslo.“
Taxikář beze slova vystoupil, a šel vyndat Miladin vozík z kufru. Vystoupil jsem teda taky a otevřel dveře u Milady. Natáhla ke mně ruce, objala mě okolo krku a já cítil její vlasy na tváři. Podsunul jsem jednu ruku pod její stehna, druhou jsem jí uchopil kolem pasu a vysunul ji ven. Zvedl jsem ji, jako už tolikrát, sukně zašustila. Opatrně jsem ji posadil na vozík, který taxikář držel za madla. Několikrát se přizvedla, aby seděla správně, naklonila se doprava a doleva a srovnala si nohy. Podíval jsem se na taxikáře. Zamyšleně se díval na Miladu, jak se otáčí s vozíkem a upravuje si sukni, aby se jí nezapletla do kol.
Držel jsem v ruce bankovky a zopakoval otázku: „Co jsem dlužen?“
Taxikář se mi podíval do očí, chvíli na mě zíral, znovu se podíval na Miladu. Co si ten chlap, sakra, myslí? Co je tohle za jednání? říkal jsem si v duchu.
Pak zase otočil hlavu ke mně a řekl: „Jestli jí ublížíš, nechtěj mě potkat znovu.“
Nastoupil do vozu a odjel.
Stál jsem tam jako Lotova žena a díval se na červená světla mizející v ruchu ulice.
Drc! Šťouchla mě Milada vozíkem do nohy. „Jdeme, elegáne. Je čas!“
Podíval jsem se dolů. Byla nádherná. Hlavu zvrácenou dozadu, dívala se na mě a usmívala se tak, jak to uměla na celým světě jen ona.
Vjeli jsme do vchodu, ukázali lístky a mladá slečna nás zavedla boční chodbou k výtahu. Klec výtahu byla hrozná. To nebyl výtah pro lidi, ale pro zboží a materiál. Stejně jsem byl rád, že to tam měli takhle zařízený, protože když jsem si později prohlédl ty schody, věděl jsem, že mě to ušetřilo dost dřiny.
Náš stůl byl úplně dole. Milada z výtahu jen frčela, proplétala se mezi scházejícími se hosty plesu a mířila ke stolu, na který jsem měli „místenky“. Už u něj sedělo pár lidí a hlučně se s Miladou vítali. Byl jsem představen, byli mě představeni, popleskali jednu židli po opěradle a jeden z chlapů odněkud vyčaroval malé panáky. Zpod stolu vytáhl láhev a se slovy: „Tož to je poslední flaška té loňské, skovával jsem ju na dnešek.“
Aha, Moravák, pomyslel jsem si, to bude zase rána do hlavy. A byla. Ta slivovice musela mít minimálně 65 %. Strašný pití. Milada štěbetala s lidmi okolo stolu a já pochopil, že to jsou všechno bývalí spolužáci z gymnázia. Probírali ty obvyklé věci, kdo je kde, kdo se jak má, kdo se rozvedl, kdo se znovu oženil.
Mně se nikdo na nic neptal a tak jsem tam seděl a pozoroval začátek plesu. Vše se pomalu rozjelo. Konferenciér žvanil, pak se tam vystřídali zástupci školy a maturanti se začali řadit ke stužkování. U stolu šly řeči. Fakt mě to moc nezajímalo. Občas ke mně někdo prohodil komentář a já zdvořile přikývl nebo jsem odpověděl nějakou neutrální frází. Tohle byl Miladin večer, a já tam byl trochu navíc.
V jednu chvíli jsem si přihýbal z ledově studené Plzně – kdepak tam dole na Moravě není nikde tak studený pivo jako se točí v Praze – a přes okraj sklenice jsem zahlédl ženu o berlích. Šla, vlastně se belhala, ale to je hnusný slovo, směrem k našemu stolu. Měla bílou blůzku a krátkou stříbrnou sukni zpod níž jí vycházela jen jedna noha. Zastavila se u rohu stolu, přehodila si pravou berlu do levé ruky, pohladila Miladu po rameni a na své jediné noze si přičupla vedle Miladina vozíku. Holky se objaly. Pak Milada vzala její hlavu do dlaní a něco jí říkala. Tmavovláska vykoukla mezerou mezi Miladinou kšticí a opěrkami berlí směrem ke mně. Něco si řekly, opusinkovaly se a zase si šuškaly. Volná ruka neznámé se zaťala a držela palec. Bylo jasné, o co jde. Trpělivě jsem čekal, až přijdu na řadu. Pak se ta bruneta zase vztyčila. Stála na té jedné noze kupodivu pevně. Udělala dva štráfy berlema okolo Milady ke mně. Vstal jsem.
„Ahoj, já jsem Katka.“ Stiskla mi ruku pevně, se silou, jakou ženy ruku obvykle nepodávají.
„Robert.“ Představil jsem se. Nevěděl jsem, co říct jiného.
Katka se mi chvíli dívala do očí a řekla něco o tom, že ještě pokecáme, však bude čas. Pak zase zašachovala s berlema a přesunula se na druhou stranu stolu. Sedla si, berle opřela o stůl vedle sebe, a Milada ji začala představovat ostatním. Chlapi z ní byli docela nervózní. Koukali jí lačně na velký prsa, který výrazně nadouvali blůzku, a když si mysleli, že se nikdo nedívá, klouzali pohledem dolů na její jediné koleno. Evidentně z ní byli trochu zmatení.
Mezitím se ples dávno rozjel. Tančili maturanti, tančili rodiče, pak tančili všichni a u našeho stolu proudila debata. Už jsem věděl, co dělá polovina chlapů, ačkoliv jsem si ještě nezapamatoval jejich jména. Jedna Miladina spolužačka se mě pokusila trochu vyzpovídat. Zeptala se, kde a kdy jsem se s Miladou seznámil, a co dělám, jestli jsem svobodný nebo rozvedený. A chtěla se zřejmě ještě poptat víc, ale nějak ztratila odvahu. Chvíli chodila okolo horké kaše, snažila se naznačovat, abych pochopil sám, ale slovo vozík nebo postižení nepadlo, a já jí v tom nehodlal nijak pomoci. Když už z toho byla celá rozpačitá, vysvobodila jí sama Milada. Popadla mě za ruku a rozhodným hlasem prohlásila, že chce tancovat. Zíral jsem na ní jako idiot. Tancovat? Jak?
„Pojď, ty hloupej.“ Zatáhla mě za rukáv tak pevně, že se její vozík posunul, i když byl zabržděný.
Tak jsem šel. Nevěděl jsem jak budeme tancovat, když ona sedí, ale co se dalo dělat. Sjeli jsme těch pár schůdků v tradičním záklonu a byli jsme na parketu. Milada zajela přímo doprostřed toho všeho vření. Kapela hrála něco moderního, všiml jsem si, že nikdo netancoval tradičním způsobem.
Uprostřed parketu Milada udělala s vozíkem piruetu, čímž si vynutila pořádný kus prostoru a už to jelo. Vlnil jsem se tam a sledoval ji, jak tančí. Tancovala rukama, hýbala tělem, a občas popohnala vozík dopředu nebo dozadu, nebo se s ním otočila. Šlo jí to pěkně. Držela rytmus a bylo to fakt zajímavý. Netušil jsem do té chvíle, že na vozíku se dá opravdu tancovat. Budila pozornost. Nejen, že jí sledovali ostatní tanečníci, ale když jsem zvedl oči ke galeriím, viděl jsem desítky tváří obrácených dolů k parketu na místo, kde si kousek přede mnou Milada užívala moderní hudbu a svůj vozíčkářský tanec. Miladiny nohy a zadek se nehýbaly. Tvořily s vozíkem jeden celek, ale vše ostatní bylo v neustálém rytmickém pohybu. Její ruce, ramena i hlava tančily. Sukně jí povlávala, kdykoli se opřela do obručí, aby vozík rozjela. V jednu chvíli škubla vozíkem tak, až zvedla přední kolečka nad podlahu a balancovala na obou velkých kolech. Otáčela se na nich na obě strany, vlasy jí lítaly, sukně se jí házela sem tam. Sledoval jsem to stejně fascinovaně jako ostatní přihlížející. I když jsem si myslel, že už znám způsoby, jakými se Milada pohybuje, něco takového jsem si zatím nedovedl představit. Ale rychlé tempo bylo vyčerpávající, a když skladba dozněla, na Miladině tváři se leskly krůpěje potu.
Na řadu přišel ploužák. Myslel jsem si, že to je konec našeho křepčení na parketu. Ale Milada svůj vybojovaný prostor opustit nehodlala. Přijela těsně ke mně, chytla mě za ruce, dívala se mi upřeně do očí a naznačila mi, co mám dělat. Zatáhl jsem a vozík mě následoval. Milada naklonila hlavu na stranu a já pochopil, že uděláme oblouček. A pak znova, na druhou stranu. Víceméně jsem couval, uhýbal do stran a Milada se víc a víc poddávala pohybům, které mě napadaly. Hleděli jsme si do očí a oba jsme beze slov věděli, kdy doleva, kdy doprava, kdy s ní mám zatočit. Netušil jsem, že to dokážu, ale šlo to velmi hladce. Občas se mě pustila jednou rukou a pomohla si popohnáním obruče, občas jsem se musel trochu víc opřít nohama, abych její pohyb usměrnil. Byla to čirá improvizace, ale šlo to tak dobře, že když ploužák skončil, přišlo mi to škoda. Basák zadrnkal poslední tóny, bubeník přidusil činel, a Milada se naposledy přitáhla. Dívala se na mě a špulila pusu. Sklonil jsem se, abych jí políbil.
„Rozhlédni se,“ špitla.
Tanečníci stáli na parketu v kruhu okolo nás a tleskali. Nebyl to žádný šílený aplaus, jen takové zdvořilé, celkem tiché poplácání dlaní o dlaň. Stejně jsem z toho byl rozpacích. Umím vést poradu, umím přikázat pracovníkům na stavbě, co mají dělat, umím jim i vynadat, ale neumím reagovat na potlesk. Nějak jsem v životě neměl možnost se to naučit. A tak jsem popadl Miladu a mazal s ní ke stolu. Pohledy lidí jsem cítil v zádech.