Bobby Laurel
Ples pokračoval tak, jak to u plesů bývá. Tancovalo se, pilo, mluvilo. Trochu jsem se seznámil s některými lidmi u našeho stolu, pokecal s Katkou, která samozřejmě netancovala, zato klábosila s kdekým, dělala oči na chlapy okolo, rozepnula si blůzku tak, že všichni, kdo s ní mluvili, měli opravdu velký problém dívat se jí do očí. Katka si se mnou chtěla pokecat asi víc, ale opilost celé skupiny a špatné načasování jí v tom zabránilo. Neustále nás někdo vyrušoval a nakonec to celé uťala Milada, protože prohlásila, že už chce domů. Bylo dlouho po půlnoci, když jsem ji nakládal do taxíku.
Cestou se ke mně Milada přitulila, schoulila se ke mně a olizovala mě ucho. Jeli jsme pomalu noční Prahou a já cítil její horké rty na krku a její ruku v rozkroku. Když jsme dojeli na Zahradní Město pošeptala mi do ucha, abych jí nedával na vozík, ale abych jí odnesl až dovnitř v náručí. Požádal jsem tedy řidiče, aby se postaral o vozík, dal jsem mu prachy – tenhle je normálně vzal bez divných řečí – a vzal Miladu do náruče.
Do domu jsme vstoupili s řidičem v závěsu. Vozík nechal v předsíni. Kopnutím jsem zavřel dveře a odnesl Miladu do ložnice. Položil jsem ji na širokou postel. Ležela tam v těch rudých šatech jak utržený květ divokého máku.
Natáhla opile ruku a řekla: „V ledničce je flaška.“
Byl to ruský šampus za pár kaček. Vzal jsem dvě skleničky a sedl si na kraj postele. Milada se vzepřela rukama a posunula se trochu, aby mohla sedět opřená. Nalil jsem. Cink. Když pila, dívala se mi upřeně do očí. Upil jsem trochu ze své sklenice.
„Dopij to, budeš to potřebovat,“ řekla.
Kopl jsem do sebe zbytek
„Ještě,“ nastavila prázdnou sklenici.
Dolil jsem.
Kopla do sebe i tu druhou, jakoby to nebyl šampus, ale voda, odložila sklenici na noční stolek a přitáhla si mě k sobě. Líbali jsme se. Chytila mě za ruku a položila si ji na hruď. Hladil jsem její drobná prsa přes šaty. Nastavila mi krk, nechala se na něj líbat. Pak zase vztáhla ruku po láhvi s vínem. Pili jsme šampus už rovnou z láhve. Začala mi sundávat sako z ramen a tak jsem se posadil a zbavil se saka a kravaty. Rozepnula mi košili a hladila mě svýma pevnýma rukama po hrudi. Vrněla a vzdychala při tom.
Pak se zase natáhla a vypínačem na zdi ztlumila světlo.
„Teď mě svlíkni,“ řekla nezvykle vážně.
Když jsem z ní sundaval šaty, musel jsem jí několikrát překulit sem a tam, abych jí z nich dostal. Odhodil jsem je na zem a podíval se na ní. Podprsenku si sundala sama. Malé prsy s růžovými bradavkami jí trčely pevně a ostře do šera ložnice. V klíně ji z kalhotek vycházela průhledná hadička a na stehně měla váček se zlatavou tekutinou.
„Musíš mi vyndat katetr.“
Došlo mi, že jsou v jejím životě věci, na které jsem nepomyslel. Opatrně jsem jí sundal kalhotky a vytáhl trubici katetru z jejího těla. Nevěděl jsem, kam s tím. Mlčky ukázala na noční stolek. Zavěsil jsem ten nehezký pytlík na madlo zásuvky. Milada ležela nahá na posteli a dívala se na mě.
„Chceš mě ještě?“ zeptala se vážně nezvykle hlubokým hlasem.
„Chci,“ odpověděl jsem jediným správným slovem, které se v tu chvíli dalo říci.
Ležela dál bez hnutí a já jí líbal břicho, prsa, krk, ramena, rty.
„Jsi krásná jako květ lilie.“ Byl jsem vzrušením úplně bez sebe.
Chytila mě za hlavu a nasměrovala moje rty na svou pravou bradavku. A pak na levou. A znova pravou. Trvalo to dlouho. Nechala se ode mne lízat a kousat, tu mě držela za hlavu, pak za ramena, jen občas horečnatě opakovala „Ještě, ještě.“
Najednou odněkud vytáhla tubu.
„Natři mě tím dole.“
Byl to lubrikační gel.
Roztáhl jsem jí bezvládné nohy od sebe a natřel jsem ji venku i uvnitř. Natřel jsem tím i sebe, hřálo to příjemně, mentolově.
„Podlož mě polštářem.“
Strčil jsem jí pod zadeček polštář opřel jsem se o ruce „na lachtana“ a vstoupil do ní.
Šlo mi to rychle. Prostě se to nedalo déle vydržet. Milada se mě při milování držela za paže, oči měla doširoka otevřené, sledovala jak „pracuju“. Když přišel orgasmus, prudce mě přitáhla k sobě a pevně mě objala rukama.
„Stříkej!“ vykřikla, „Do mě!“
Svět se na vteřinu svinul do jediného bodu, a pak mně v hlavě explodovala bomba.
Chvíli jsem na Miladě bezvládně ležel, zpocený a vyčerpaný silným orgasmem. Pak jsem se posunul vedle, abych jí nerozmačkal. Je mě přece jen kus chlapa a Milada byla drobná. Sklouzla zadničkou z polštáře, otočila se na bok, stehna si rukama posunula tak, aby ležela stabilně. Přetáhl jsem přes nás deku. Vzal jsem její hlavu do rukou a líbal jí na pusu, na oči, na nos.
„Lásko moje krásná.“
„Miláčku, můj nejdražší miláčku. Já jsem tak šťastná.“
Leželi jsme vedle sebe a dívali se jeden druhému do očí.
Bradavky jí pořád stály. Pohladil jsem jí po nich. Vzdychla. Pohladil jsem jí znovu. Zasténala. Tak jsem pomalu pokračoval. Rukama, jazykem. Objala mou hlavu a nechala se olizovat a dráždit. Dýchala rychleji a rychleji, cítil jsem jak se její celé tělo chvěje. Otočila se na záda, ruku mi nechala na krkem a stiskala mě tam podle toho, jak v ní běhaly vlny vzrušení. Pak mi zaťala nehty do šíje. Držel jsem v zubech jednu její bradavku a tu druhou jí dráždil rukou. Pak se proti mně vzepjala a zasténala. Miladin orgasmus trval dlouho a opadával zvolna, dýchala přerývavě, třásla se. Nakonec si přitáhla mou hlavu a líbala mě sladce a intenzívně. Jazykem mě pronikala do pusy tak silně a hluboko, jako to ještě nikdy žádná žena v mém životě neudělala.
Leželi jsme přitulení, objímali se a užívali si teplo toho doteku.
„Bála jsem se, že mě nebudeš chtít, až uvidíš ten katetr.“
Mlčky jsem ji pohladil po hlavě.
„Bála jsem se, že tě nebudu vzrušovat a že tě nedokážu uspokojit.“
„Tak teď už se toho bát nemusíš,“ řekl jsem.
„To je dobře.“
Usnuli jsme jeden druhému v náručí.
Někdy v noci jsem se probudil, nevím kolik bylo hodin, Milada mi šeptala do ucha: „Roberte, Roberte, vzbuď se.“
Otevřel jsem oči, svítilo tlumené světlo.
„Potřebuju na záchod.“
Eh? Napřed mi nebylo jasné, co se děje. Musel jsem se probudit ještě trochu víc, aby mi došlo, o co jde. Miladin vozík zůstal v předsíni a ona potřebovala na záchod, čili nemohla se tam dostat. Ha! Vztyčil jsem se na posteli, protíral oči.
„Už jsi vzhůru?“
„Jo!“
„Odneseš mě tam, prosím?“
„Jo.“
Vzal jsem ji do náruče a nesl ji tmou bytu ke koupelně. Něco bouchlo o dveře. Já pitomec jsem neodhadl, kam až sahají Miladiny nohy a ona se uhodila do veřejí. Posadil jsem ji na mísu a zavřel dveře.
„Uuuž.“
Vešel jsem dovnitř, zase ji zvedl a odnesl do postele. Pak jsem došel pro vozík do předsíně a přivezl ho k posteli.
„Díky.“
Dal jsem jí místo odpovědi pusu a zalezl zase vedle ní pod peřinu.
Ležela na boku, dívala se na mě vážným pohledem.
„Se mnou to není jednoduchý.“
„Ale, prosím tě.“
„Ne, Roberte, poslouchej, pořád si to můžeš rozmyslet, já to pochopím. Život s vozíčkářkou není žádný med. Protože život vozíčkářky není žádný med.“
„Miladko, neblázni, já si nemám co rozmýšlet. Miluju tě, a my dva spolu zvládnem všecko.“
„Jsi hodný, ale přesto si pamatuj, kdykoli můžeš říct, nezvládám to, končím, a já to pochopím.“
„Nesmysl, nikdy to neřeknu. Spinkej a netrap se.“
Objal jsem ji levačkou, přitáhl jsem se blíž, nos na nos, čelo na čelo. A díval jsem se jí v tom tlumeným světle do očí.
A pak jsem zase usnul.
Něco se mi zdálo, něco pěkného, erotického. Ale víte, jak to se sny je. Když se probudíte, během chvilky se všechny podrobnosti vytratí. Ale tentokrát ten sen přešel v slastný pocit tam dole. No prostě, stál mi jak voják na stráži, a někdo mi ho škádlil. Otevřel jsem jedno oko. Bylo už světlo a Milada měla hlavu v mém rozkroku. Slast. Napětí. A … prásk, černý výbuch v hlavě. Letělo to ven. Byla šikovná. Žádná před ní nebyla tak šikovná.
Ještě se mi motala hlava, když se Milada posunula výš a položila si svou hlavu ke mně na prsa.
„Dobré jitro, miláčku.“
„Dobré jitro,“ opáčil jsem ještě trochu ochable.
Zavrněla. „Líbilo se ti to?“
„Bože, a jak.“
„To je dobře,“ zavrněla znovu.
Natáhl jsem ruku a pohladil jí bradavku. Odtáhla mi ruku pryč a řekla: „Spi ještě.“
A tak jsem zase spal.
Probudil jsem se později, do okna svítilo podzimní slunce. Něco cinkalo. Otevřel jsem oči. Milada vedle mě v posteli už nebyla. Vyštrachal jsem se z pod pokrývky, a chvíli jsem seděl na pelesti. Pak jsem si vzal slipy a šel do velkého obýváku.
„Aha! Už jsi vzhůru? Bude snídaně!“
Dávala na stůl hrnky a talířky. Jak dokázala vylézt z postele, aniž mě vzbudila? Seděla na vozíku, na sobě měla volnou světle modrou košili, kolena holá, bosé nohy ležely nehybně na stupačkách. Dvakrát zabrala za obruče a přijela ke mně. Přičupl jsme si na bobek, abych měl hlavu ve stejné výšce. Položil jsem ruce opatrně na její kolena.
„Jo, už jsem vzhůru. Jak jsi dokázala vstát a nevzbudit mě? Mám lehký spaní.“
„Tak pán má lehký spaní,“ řekla ironicky, „a já myslela, že tady budeš hibernovat jako medvěd v zimě. Spal jsi jako dudek.“
„Fakt? No, tak za to můžeš ty.“
Pohladil jsem jí nohy. Neuvědomil jsem si, že to nebude cítit. Podívala se na moje ruce. Pak do očí. Stáhl jsem trochu ruce, v rozpacích, nevěděl jsem jestli jí to nevadí. Její oči zase sklouzly na moje ruce, ještě stále spočívající na jejích kolenou. Chtěl jsem je odtáhnout. Cítil jsem, se najednou trochu nesvůj. Vadí jí to nebo ne? Nevěděl jsem.
„Tobě to nevadí?“ zeptala se.
„Co?“ zeptal jsem se trochu hloupě.
„Ty moje nohy.“
„Ne, ehm, já jen nevím, jestli to nevadí tobě.“
„Ne, mě to nevadí, ale moje nohy jsou … ehm, nejsou moc …“, odmlčela se chvíli, vzduch se dal krájet, „hezký.“ Dodala tiše.
Sklopila oči, ruce položené na hřbetech mých rukou, moje dlaně stále objímaly její kolena.
„Milado,“ řekl jsem vážně, „kdyby mi vadily tvoje nohy, tak bych tady nebyl.“
Mlčela.
„Miluju tě. Miluju tě takovou, jakou jsem tě poznal. Miluju tě takovou, jaká jsi.“
Posunul jsem se k ní blíž, klečel jsem vedle vozíku a dal jí pusu. Chytila mě za hlavu a líbala se se mnou až se mi z toho točila hlava. Když na chvilku přestala, sklonil jsem se k jejím nohám a líbal jí stehna, kolena. Zvedl jsem její pravou nohu a líbal jí nárt a prsty. Svaly Miladiných nohou byly uvolněné, vlastně ochablé, ale nebylo nijak nepříjemné se jich dotýkat a líbat je. Věděl jsem, že asi nic z toho necítí, ale věděl jsem taky, že se dívá. Byl to nejlepší způsob, který mě v té chvíli napadl, jak ji přesvědčit, že mě neodpuzuje žádná část jejího těla, ani ta část postižená. Pak jsem vzhlédl a podíval se jí do tváře.
Milada seděla, ruce na tváři a plakala.
Objal jsem ji okolo ramen a líbal jí do vlasů.
„Já jsem si myslela, že nic takovýho už nikdy nezažiju.“
Nevěděl jsem co na to říct a tak jsem jí držel a držel, až jsem z toho měl zase dřevěný kolena jako večer před tím. Klečet na laminátový podlaze, to je fakt obtížná poloha.
Snídaně byla skvělá. Pomohl jsem donést zbylé věci z kuchyně a pak jsme spolu seděli u stolu a snídali vajíčka a chleba s máslem a džem a bílý kafe a čaj a sýr. Pro mě, dosud osaměle žijícího chlapa, to byl prostě svátek. Po snídani jsem se uvelebili na gauči. Milada zajela s vozíkem vedle gauče, zvedla jednu područku, a velmi šikovně se přešoupla vedle mě. Chytila si jednu nohu, zvedla ji nahoru na gauč, pak druhou, ohnula je rukama v kolenou, a opřela se o opěradlo a o mně.
Chvíli jsme se mazlili a pak si povídali. Pomalu, postupně jsme se dostali až k Miladinu postižení. Do té doby jsme to nikdy neprobírali. Já o tom nikdy nezačal, vlastně jsem čekal na ni, až mi to bude sama chtít povědět, protože mi bylo jasné, že to je trochu bolestivé nebo přinejmenším citlivé téma. Ale ona nikdy sama nezačala. Až tohle první ráno v Praze. A tak jsem se dozvěděl o nádoru v bederní páteři, o strašné volbě, kterou musela udělat před operací, o operaci, o probuzení z narkózy, o čekání na zprávu o tom, jak operace dopadla, o pobytu v rehabilitačním ústavu, a o novém začátku života. Neměla to holka lehký. Proč osud na některé lidi vloží takové břemeno, říkal jsem si v duchu, když se Milada rozvyprávěla.
Nepřerušoval jsem ji. Nechal jsem její vyprávění volně plynout. Cítil jsem, že mi to potřebuje všechno říci najednou. Hlavu při tom měla položenou na mém rameni a povídala a povídala. A přede mnou se objevovali lidé v bílých pláštích, a neosobní nemocniční místnosti plné přístrojů, a doktoři, kteří nechtěli nic konkrétního říci, a taky Miladina nešťastná maminka, která to všechno nemohla unést. Byl to dlouhý příběh smutný a silný. Ale já jsem věděl, že konec bude dobrý, protože hlavní hrdinka celé té tragédie seděla vedle mě, živá, krásná a milá. Voněla něčím blízkým a hřála mě svým tělem.