Bobby Laurel

předchozí díl

Milada se to ráno rozpovídala a já se začal dozvídat to, na co jsem se jí dosud nikdy nezeptal, protože jsem čekal, až začne sama. Nepamatuji si slovo od slova, co říkala, ale pokusím se její příběh převyprávět tak, jak si ho pamatuji a jako by ho asi napsala ona sama.

Bylo mi devatenáct, krásných svěžích devatenáct, všechno jsem měla před sebou, celý život, studium, lásky, cestování, dobrodružství. A pak, jednoho dne na kontrole v nemocnici, kam jsem zašla, protože mě zlobily záda, mě řekli, že z toho všeho krásného nebude nic.

V mojí páteři byl nádor. Doktoři mi nechtěli nic říct. Nedozvěděla jsem se od nich ani jak je velký, ani jestli je zhoubný nebo ne, prostě skoro nic. Tvářili se celkem optimisticky, ale jejich oči je prozradily. Honili mě po vyšetřeních, zakázali mi dělat skoro úplně všechno. A pak přišla chvíle, ze které mi zatrnulo poprvé. Chemoterapie. Strašný slovo. Chystali se mě skoro zabít chemikáliemi, aby ve mně zabily tu hydru, která rostla na jednom z mých obratlů. V té době už jsem měla problémy. Záda bolely víc a víc, a k tomu mě trnuly nohy, ztrácela jsem v nich cit, Pajdala jsem, zakopávala. Nesla jsem to špatně. Z krásný holky se stávala utahaná, kulhavá chuděra, která se vláčela z ordinace do ordinace. Začaly mi padat vlasy.

Kdybys mě tehdy viděl, Roberte, nepoznal bys mě. Chemoterapie pokračovala a moje krásný vlasy nakonec zmizely úplně. Máma mně koupila paruku. Takovou světlou polodlouhou, s ofinou do čela, nasazovala jsem si jí jako čepici. V létě pod ní bylo horko, a potila se mi hlava. Nedokázala jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. Můj život se smrsknul na boj s něčím o čem jsem nevěděla víc, než to, že mě to nakonec asi zabije. Naši byly statečný a pomáhali mi, ale já se chvílemi propadala do naprostý beznaděje, kterou občas vystřídal nával energie a rozhodnutí, že musím bojovat. Ale jak chceš bojovat s něčím s čím si ani doktoři neví pořádně rady. Táta to viděl a začal shánět doktory, kteří by poradili.

Tak jsem se jednoho dne ocitla v ordinaci doktora Fleischmanna. Měl před sebou moje rentgenové snímky a taky obrázky z CT, jednoho z prvních v republice, a tvářil se zachmuřeně.

„Hmmm,“ zachrčel po chvíli, „naleju vám čistýho vína, děvenko, protože jen pravda vám může pomoct udělat správný rozhodnutí. Jste už dospělá a rozhodnout se musíte sama.“

Třásla jsem se hrůzou. Tušila jsem, že mě žádná dobrá zpráva nečeká. A že moje rozhodování bude výběr mezi špatným a tím ještě horším. Doktor bral snímek po snímku, ukazoval mi šedé skvrny, obkružoval je špičkou polámané propisovačky a pomalu mi vysvětlovat, co ty útvary ve skutečnosti znamenají. A pak přišlo to nejhorší. První možnost byla pokračovat v chemoterapii s tím, že mě rakovina nakonec dostane a můj život skončí dřív, než opravdu začal. Druhá možnost byla lehnout si pod kudlu a nechat doktora Fleischmanna a jeho tým odstranit nádor, nechat si strčit do těla kus kovu a plastu místo obratle a riskovat při tom, že pak už nikdy nebudu chodit. Naděje, že bych po operaci mohla chodit bez opory, byla minimální, s oporou snad a poslední třetina, ta nejhorší varianta se jmenovala vozík.

O týden později po dalších vyšetřeních se malé třetiny zmenšily a ta velká zvětšila. Pan doktor byl upřímný a otevřený až na zabití, a na mě toho bylo fakt moc. Měla jsem na výběr, pár let života o holi a pak v nemocnici, nebo riziko operace a pak, s největší pravděpodobností život na vozíku. Zírala jsem na něj, jako by za můj stav mohl on. Nebyla jsem schopná mu odpovědět. Naděje, že se uzdravím, a všechno bude zase jako dřív, zhasla jako svíčka.

Doktor zvedl telefon. „Lenko, jsi volná? Zaskoč ke mně, prosím tě, a cestou řekni ať nám udělaji kafe S šutrem.“

Za chvíli někdo zaklepal na dveře. Doktor otevřel a pustil dovnitř mladou dlouhovlasou ženu v džínách a tričku. Seděla na vozíku.

„Dobrý den, jsem doktorka Jana Millerová.“

Měla příjemný hlas a hebký pohled hnědých očí. Kafe s šutrem donesl pan doktor osobně, šutr byl panák rumu a byl pro mě. Zůstali jsme s Janou samy. Věděla, o co jde. Byla připravená. Odpověděla mi i na otázky, které bych byla položila až po dnech přemýšlení. Za dvě hodiny už nebylo, o čem se rozhodovat, protože když máš volit život nebo smrt, zvolíš život.

Operace proběhla o dva dna později. Byl to fofr. Z narkózy jsem se probrala jak zmlácená, u postele seděli naši, a hned jak jsem byla jakž takž schopná vnímat, přišel Fleischmann. Byl trochu uválený, bez pláště a na tváři měl strniště.

Jakmile mi začalo docházet, co se všechno odehrálo, ptala jsem se na to nejdůležitější, co mě zajímalo, jestli budu chodit. Ale ukázalo se, že na odpověď je příliš brzo.

„To nevíme, to se ukáže za pár dní, jednoduchý to nebylo, ale jedno vám řeknu jasně, vyndali jsme všechno, budete žít a čeká vás dlouhý život, máte dobrý kořínek.“

Moc mě ta fráze neutěšila, ale byla jsem tak unavená, že jsem za chvíli zase usnula.

Později, po těch pár dnech to už bylo jasné. Budu-li chodit, budu muset chodit o berlích a s ortézami, na delší vzdálenosti budu muset používat vozík. I když jsem na tu horší možnost byla připravená, i když se o tom mluvilo, stejně mě to zasáhlo. Možnost je jedna věc, ale když se možnost změní na fakt, je těžký ho přijmout jen tak.

Fyzioterapeuti dělali, co mohli, cvičili se mnou, učili mě, hecovali mě, ale moje chůze s ortézami bylo prostě jen belhání o dvou berlích.

Odvezli mě do Kladrub na rehabilitaci. A tam jsem poznala Katku, tu jsi viděl na plese. Katka byla skvělá. Když mě uviděla, jak se potácím mezi depresemi a návaly podivného optimismu nahoru a dolu, vynadala mi, odtáhla mě do hospody, opila mě, a stala se mou kamarádkou. Bez ní bych se určitě nakonec taky sebrala, ale všechno trvalo mnohem dýl.

Víš, ono nejde ani tak o to, jestli cítíš svoje nohy nebo ne, jestli je můžeš používat k chůzi nebo ne, ale spíš o to, jak se postavíš k životu obecně a jestli se rozhodneš litovat anebo prostě žít dál. Mohlo to dopadnout i hůř, a nebyla by to ničí vina. Mohla jsem mít nádor výš a mohla jsem být ochrnutá víc. A taky jsem jim mohla na tom stole exnout. A nebo se to mohlo vrátit a sežrat mě to zevnitř zaživa chemo-nechemo.

Naši mi moc pomohli, abych mohla žít samostatně, a abych mohla pracovat a živit se sama. Utratili všechno, co měli, za úpravy tady dole, koupili mi počítač a účetnický program, zaplatili první reklamu a nechali udělat moje webové stránky. Bez jejich přispění bych zůstala sedět doma a koukala celý den z okna. A Katka byla můj zdroj optimismu, naděje a zábavy. Bez jejího humoru a energie, bych dneska nebyla tím, kdo jsem.

Ono je to totiž tak. Když se ocitneš na vozíku, přijdeš i o většinu kamarádů a známých. Ze začátku za tebou chodí a berou tě sebou ven, ale to pomalu ustává, lidi se vytrácí, až zůstane jeden, dva. Unaví se. Někdo zmizí hned. Nezvládne to, co se s tebou stalo. Někdo se ztratí později. Zůstanou ti nejlepší. A těch je vždycky málo.

Když ses v mým životě objevil ty, nevěřila jsem tomu, že bys o mě měl zájem jako o ženu. Dlouho jsem si myslela, že tě ke mně vede lítost. Ale ode dne, kdy mě poprvé posadili celou zdecimovanou a v depresi na vozík, do dne, kdy jsme se potkali, jsem ušla dost dlouhou cestu na to, abych si tě tam v tom parku troufla trochu hecnout. A taky abych ti připravila tu zkoušku s plesem. Byla ve mně chvilkama malá dušička, to se ti přiznám bez mučení. Ale teď vím, že jsem udělala dobře.

Seděl jsem na té pohovce, a přemýšlel o Miladině zpovědi. Nemohl jsem neporovnávat její příběh se svým. Jak byl můj život jednoduchý a snadný, myslel jsem si, já se za poslední roky rozhodoval jen o tom, jestli půjdem do tendru na jednu stavbu nebo na tu druhou, jaký si koupím auto nebo jestli se najím v obyčejné hospodě nebo v indické restauraci, a kam si vyjedu na kole. A tady vedle mě byla žena, kterou jsem miloval, a která musela ve dvaceti letech volit mezi životem na vozíku a životem žádným. Která se musela smířit s tím, že bude do konce života od pasu dolů ochrnutá, zmrzačená, že nikdy nebude jezdit na kole, že si nezatancuje … Najednou mi došlo, že jsme spolu tancovali. Že jsme se poznali na cyklostezce, i když, pravda, její „kolo“ mělo trochu jinou konstrukci než to moje. Život píše zvláštní příběhy.

Milada se ke mně po posledních slovech trochu víc přitulila. Hlavu si víc přitiskla na moje rameno a stiskla mě rukama.

„Co to jsou ty ortézy?“ zeptal jsem se

„Eh, to jsou takový dlahy, do kterých si dáš nohy, aby ti držely natažený a nesly tě, a s nima pak můžeš jako chodit.“

„Dlahy,“ opakoval jsem, a v mysli se mi vynořil obrázek dlahy, který se dává na zpevnění sádrového obvazu a provizorní dlahy, kterou jsme se učili dělat v klubu mladých turistů na táboře.

„No, spíš to vypadá jako kombinace lešení a pásků. Někdo s tím chodit umí, ale mě to moc nejde.“ Odpověděla.

Vzhlédla ke mně. Asi jsem neměl příliš inteligentní výraz, protože se narovnala, shodila nohy z pohovky, přitáhla si vozík, zabrzdila ho a šup šup, sunula zadek do správné polohy k přesunu. Chtěl jsem jí pomoct, ale zadržela mě rukou. „Já sama.“

Vrátila se za chvíli, a na klíně vezla podivně vypadající konstrukci a berle. Podala mi to všechno, berle opřela bokem, a zase se přehoupla na pohovku.

„Polož to semhle.“

Dal jsem jednu ortézu, kam mi ukázala. Vzala levou nohu a položila si jí do ortézy tak, že po obou stranách běžely kovové tyče až k její kyčli. Zastrčila nohu do boty, která byla přimontovaná ke konci a začala postupně opevňovat jeden řemen za druhým, až její noha pevně vězela v tom, co opravdu vypadalo jak jednoduché lešení. Pak totéž udělala s druhou nohou. Když nohy shodila na zem, ohnula se v kolenou, ale Milada si je rukama zase narovnala, zacvakla cosi u kolena, zacloumala s tím a pak se začala pomocí jedné berle a opěradla pohovky vztyčovat. Nevěděl jsem jak jí chytit a pomoci, ale vehementně vrtěla hlavou, že to zvládne sama. A pak – stála. Nohy v ortézách, rukama pevně svírala rukověti berlí, ale stála.

„Wow!“ nezdržel jsem se adolescentního výrazu, „Ty stojíš! Super!“

„He? Stojím. Tak jsi mě ještě neviděl. Jenže,“ nakročila jednou berlí a nahnula se dopředu. „průser je v tom, že to, co ti teď předvedu, není chůze.“

Opřela se o berle a zhoupla obě nohy vpřed. Odstrčila se, přesunula berle zase dopředu, cvaklo v nich, a zase zhoupla obě nohy zaráz. Její obrněné nohy hlučně dopadly na zem. A znova. Náklon, berle cvakly. Šup nohy. Buch. Cvak berle. Zhoupnout. Buch. Milada kráčela přes pokoj. U okna se otočila a na tři tempa se vrátila k pohovce. Ve tváři měla rozpaky a námahu.

„Dobrý. Chodíš.“ Zhodnotil jsem to představení.

„Nechodím, Roberte. Tohle není chůze, to je dřina, do schodů se tak dá lézt to jo, ale desetkrát pomaleji, než zdravý člověk, a je to nebezpečný. Nemůžeš mít tašku, jenom batůžek a nesmí být velký. A nedá se tak ujít moc, aspoň mě to nejde. Pravda je, že jsem to nikdy moc netrénovala, protože jsem prostě k tomuhle způsobu pohybu nepřilnula.“

Zůstala stát, ruce zapřené do berlí.

„Má to jednu výhodu. Hlavu tak mám stejně vysoko jako ostatní lidi.“

Stoupnul jsem si, abych jí objal a políbil. Hlavou mě dosahovala ani ne po bradu. Rychle jsem si zase sedl. Usmála se.

„No, vlastně ne, vždycky jsem byla malý pívo.“ Rozesmáli jsme se.

Pootočila se a zase začala štrádovat po místnosti. Cvakalo to, bouchalo, ale podle mého názoru chodila. Na molo módní přehlídky to nebylo, ale prostě to byla chůze.

Udělala otočku v protějším koutě a řekla:

„Pokud bys chtěl, a nevadilo ti to, můžu tak s tebou občas vyrazit ven, abys měl taky stojící ženskou.“

„Proč by mi to mělo vadit?“ zeptal jsem se nechápavě. S jejím postižením jsem byl celkem srovnaný, a perspektiva toho, že občas pojede na vozíku a občas půjde o berlích a těch ortézách mně přišla jako fakt, se kterým nic nenadělám.

„No, nemůžeš se se mnou vést za ruku, poneseš mi kabelku, a nedojdem moc daleko. Teda, pokud to nezačnu zase pořádně nacvičovat.“

„Milado, nechávám to na tobě. Ať se rozhodneš jít nebo jet, dělej, co ti bude vyhovovat víc, já jsem s tebou a jsem tvůj chlap, ať sedíš nebo stojíš.“

Doštrádovala ke mně, padla na pohovku, a nahnula se pro pusu.

„Jsi fajn, já si většinou vyberu vozejk, ale, prosím tě, kdykoli tě napadne, že ti chybí stojící ženská, pamatuj si, že stát umím a dokonce i trochu chodit. A teď mi pomož ten vercajk sundat, představení je u konce.“

Pochopil jsem, že to všechno udělala jen a jen kvůli mně. S vozíkem byla smířená, ortézy a berle jí z nějakého důvodu nevyhovovaly. Vymontovali jsme společně její nohy z trubek a řemenů. Přistavil jsem jí vozík, Milada se na něj přešoupla a popojela doprostřed místnosti. Vzal jsem ortézy a berle a šel za ní do předsíně, kde jsme je uložili na jejich místo. Když se za nimi zavřely šoupací dveře, zdálo se mi, že se Miladě nějak ulevilo. Zhoupla se na zadních kolech, přední kolečka vozíku zůstaly viset ve vzduchu a chvíli tak balancovala. Podívala se na mě, nahoru, a podstatně veselejším tónem, než mluvila předtím, mě požádala, abych s ní šel a nákup.