Předchozí díl

Přišla zima a s Miladou se nedalo jezdit na výlety. Zima na vozíku, jak jsem zjistil, je Zima s velkým Z. Ve sněhu se jede špatně, i když je, kdo by tlačil. A vozíčkář rychle prochladne až na kost. Přesvědčil jsem se o tom, během těch několika málo cest s Miladou ven, které jsme v zimě udělali. Na každou cestu se nabalila jako pumpa v zimě. Pomáhal jsem jí vždycky navlékat jednu vrstvu oblečení za druhou, ale málo platné, dlouho jsme venku být nemohli.

Jezdil jsem za ní na víkendy do Prahy, občas jsem se urval už ve čtvrtek, a měli jsme pak víc času. Trávili jsme ho vařením, jídlem, popíjením vína, které jsem vozil z Moravy a sledováním spousty filmů. Koupil jsem na ně pořádný veliký monitor a repráky 5 + 1, aby to stálo za to. Vždycky jsme si zalezli pod deku na gauči, Milada se o mě opřela, já jí hladil prsa, mlsali jsme a sledovali jsme film. Taky jsme byli párkrát v kině. Já si původně myslel, že moderní multiplex je bezbariérový, ale to se jen tak zdá, v sále zůstanete buď až nahoře nebo dole těsně před plátnem.

Tu zimu se taky na podniku nějak prosáklo, že chodím s Miladou. Nevěděl jsem, kdo nás spolu viděl ani kdy, ale republika je holt malá. Přišel jsem na to při jedné poradě. Seděli jsme v zasedačce – klasika – my majitelé, a dva důležití zaměstnanci, protivná ekonomka Baráčková, vychrtlá stará panna, která měla mít dávno děti, ale neměla, a náš mladý architekt. Projednávala se nová zakázka, projekt domu s pečovatelskou službou v okresním městě. Zadání bylo bezbariérový dům s malými byty pro staré babky, co už nikoho nemají, a většími byty pro rodiny, ve kterých je někdo postižený. Muselo se to probrat. Jak to namalovat, vyprojektovat, vypočítat a postavit.

Přestože jsme na to měli architekta, v jednu chvíli Luboš, ředitel a nejstarší z nás, pronesl do pléna:

„No, a Mladýmu tady s tím s projektem pomůže Robert, má k tomu tématu blízko, a má to teď s kým konzultovat. Nemám pravdu, Bobe?“

Koukal na mě přes brejle na čtení, jako by mi snad vyčítal, že jsem mu něco zatajil. Všichni se na mě podívali. V očích měli napsáno: My to víme. Jen mladý architekt vypadal, že neví nic. Aspoň takový pocit jsem z celé té scény měl.

Já jim Miladu netajil, ale nepovažoval jsem za důležité je informovat, že mám holku, a že jezdí po světě na vozíčku. Proč taky? A tak jsem prostě jen kývl, „OK, jasný, budem na tom dělat tady s mladým.“ Trochu mi to pak ještě vrtalo hlavou. Proč se – sakra - nezeptali, hele, viděl tě ten a ten … ty chodíš se ženskou, co je na vozíku? Ale pak jsem se musel věnovat jiným věcem a hodil jsem to za hlavu. Že s Miladou proberu co a jak, a že se jí zeptám na to, jestli to, co předepisují normy pro bezbariérový dům, skutečně vyhovuje člověku na vozíčku, bylo jasné.

Začali jsme dělat na projektu den za dnem. „Mladej“ namaloval první návrhy exteriéru, a pomalu začal vznikat vnitřek domu. Jednoho dne, když už jsme dělali na zařízení koupelen a kuchyní, si „Mladej“ rozpačitě odkašlal a povídá:

„Pane inženýre, možná by teď bylo dobrý konzultovat tyhle části s někým, kdo, eh, kdo je to, jako, no,“ koukal jsem na něj, jako to z něj pomalu leze, „kdo je potenciální uživatel takových úprav.“

Aha, tak tos řekl fakt kulantně, pomyslel jsem si.

„Myslíš s někým, kdo je na vozíku.“ řekl jsem to za něj.

„No.“ Viditelně se mu ulevilo.

„Jo, to by bylo dobrý. Objednáme se na odbornou konzultaci.“

Neřekl na to nic. Později jsem zavolal Miladě. Souhlasila okamžitě a ať prý přijedeme už ve čtvrtek, „Mladej“ bude moct v pátek domů a my budeme spolu celý víkend. Když jsem našemu architektovi oznámil, že pozítří jedeme do Prahy na konzultaci o bezbariérovosti, viditelně znervózněl.

„Pane inženýre, já nevím, jestli vám tam budu něco platnej, možná bych zatím měl pracovat na tom projektu tady.“

„Proč? Ty se nechceš podívat do Prahy? Zajít si konečně na pivo, který má správnou teplotu a nechlastat furt jen tady tu teplou brněnskou vodu?“

„No, já myslím, že vy to zvládnete beze mě. A pak mi poreferujete.“

Tak, řekl jsem si, tady má někdo problém. Šel jsem k sobě a probral to po telefonu s Miladou. Ano, věděla velmi dobře, že řada lidí má problém s jednáním s vozíčkáři, a připomenula mi několik momentů, kdy jsme to spolu zažili. A řekla, že jestli se Mladej necítí, tak ať ho nenutím. Kouřil jsem chvíli na chodbě a pak jsem se rozhodl. Žádný takový, jede se mnou, má namalovat barák pro postižený – fuj to je slovo – a bojí se s postiženým mluvit? Jede se mnou a basta. Ve čtvrtek ráno jsem ho strčil do audiny, a hurá směr Praha.

Dveře se otevřely a v nich byla moje princezna zlatovlasá. Za mnou stál nervózní „Mladej“.

„Pojďte dál, kluci.“ Usmívala se na celý kolo. Zarejdovala dozadu, prošli jsme dovnitř.

„Ahoj,“ zacvrlikala, a natáhla ruku nahoru k „Mladýmu“, „já jsem Milada.“

„Inženýr Podloucký.“ Stydlivě jí podal ruku.

Natáhla krk ke mně, abych jí dal pusu, otočila se s vozíčkem bokem, plácla mě po zadku a řekla:

„Tak pojďte, páni inženýři, kávička je připravená, můžeme začít schůzovat.“

„Mladej“ se vlekl, jak na popravu.

U kávy jsem vylíčil podrobnosti a parametry projektu a řekl, s čím, si myslíme, že by nám mohla pomoct. U notebooku jsme pak mluvili o rozměrech. Milada to všechno vyslechla, měla pár dotazů a pak řekla:

„Ty to tady, Roberte, už znáš a leccos si dokážeš domyslet a představit sám, ale tady pan Podloucký by se mohl podívat na mou kuchyni a na koupelnu. Pojďte, něco vám ukážu.“ Pokynula mu a on za ní šel jak pejsek.

V kuchyni vysvětlila všechny úpravy, které nechala dodělat, aby jí to vyhovovalo, a které v původním návrhu nábytku nebyly. Předvedla nám, jak se z vozíku umývá nádobí, jaké jsou problémy s vařičem, s troubou s odsavačem, pozotvírala všechny skříňky, prakticky předvedla, jak se špatně sahá dozadu a že skříňky nad linkou by pro ni byly v podstatě na nic. „Mladýho“ pohltily rozměry, šířky a výšky a konečně se uvolnil.

V koupelně to bylo to samý, jen pan architekt, viditelně znervóznil, když Milada začala lézt do vany, aby předvedla, že vana nemůže být tak vysoko, pokud má v bytě bydlet vozíčkářka sama.

„No, a tohle teda se jako předělávalo, upravovalo a muselo se to taky vyhádat s řemeslníkama, a úpravy byly dvojí, protože jsem až po čase zjistila, co by se ještě mohlo udělat líp. A to všecko,“ otočila se a jela zpátky do obýváku, „to všecko je udělaný pro mě a já jsem na tom dobře. Dokonce velmi dobře, hranici ochrnutí mám nízko, ruce mám v pořádku a mám sílu. Že jo, Roberte?“ obrátila se na mně pro přitakání.

„No, to má.“ Potvrdil jsem „Mladýmu“.

„A jsem velmi pohyblivá a zcela soběstačná. Pokud bude některý z těch bytů obývat někdo, kdo má vyšší stupeň ochrnutí, budete muset počítat s dalšíma úpravama.“

Vzala do ruky tužku a na papír nám začala malovat půdorysy otáčení různých druhů vozíků. Ukázalo se, že se na konzultaci svědomitě připravila, na internetu nám ukázala katalogy chodítek, vozíků, zvedáků i speciálních van.

„Prostě musíte počítat s větším prostorem. Zapomeňte na to, že tam všude dáte jen široký dveře a budete hotový.“

„Mladej“ si psal poznámky. Uvolnil se, osmělil se a začal se ptát. Nakonec z něj spadla všechna počáteční nervozita, a klábosil s Miladou v úplné pohodě.

„Tak, konec,“ povídám, když už se schylovalo k večeru. „Mladýmu jsem slíbil, že půjdeme na pivo.“

„Skvělej nápad,“ rozzářila se Milada.

A šlo se. Sice ne na Malou Stranu do stylové pivnice, jen do centra Zahradního města do hospody úplně obyčejné, ale bylo tam pražský pivo, studený jako křen. A tlačenka s cibulí. A gulášek. A … a bylo nám dobře.

Po večeři Milada mávla na vrchního: „Pepo, přines nám tři fernety.“

Fernety přistály na stole jak Gripeny v Čáslavi. Milada se jednoho chopila a prohlásila:

„Nezlobte se na mě, kluci, ale mě to paneinžinýrování a slečnomayerování leze krkem.“ Cinkla „Mladýmu“ do skleničky: „Já jsem Milada.“

„Hugo.“

Zvedl jsem svou skleničku a ťuknul si s ním: „Robert.“

„Hugo.“

„Máš skvělý nápady, lásko,“ povídám.

„Jo, to jo.“ Zakýval hlavou „Mladej“ - Hugo.

„Pepo! Ještě jedno kolo!“ zaječela Milada.

Gripeny zase přistály.

„A do třetice, ať nekulháte, hoši, mně něco takovýho sice nehrozí, ale budu s váma držet basu.“

Milada se rozjela. Už doma vytvořila fajn bezprostřední atmosféru a tady v hospodě, kterou důvěrně znala, a v níž všichni štamgasti znali Miladu, dokázala Huga nejen definitivně uvolnit, ale taky hezky přiopít.

Vraceli jsme se domů. Milada odmítla moji pomoc, protože „mě poveze Hugo“. A tak si náš mladý architekt taky vyzkoušel, jak se tlačí vozíček a jak se s ním vyhýbá dírám na ulici, rejduje u obrubníku a objíždí sloupy, zákeřně na chodnících narafičené do cesty chuděrám blonďatým vozíčkářkám. Jednou jí málem vyklopil, ale nebyla to úplně jeho vina, protože Milada nás vedla tou nejhorší cestou, během které se vyhnula všem místům, kde byl byť jen náznak nájezdu na chodník. Bylo mi to jasné, dělala všechno pro to, aby mladý inženýr architekt poznal, jaké drobnosti na ulici způsobí vozíčkáři problém. Kdo ví, kdy a jestli, bude mít další příležitost si to zažít. A kdo ví, kde se mu to bude hodit.

Druhý den ráno, když jsme se sešli k snídani, mě Milada nechala odnést do kuchyně židli. Tam na ní přesedla, otočila vozík čelem k Hugovi a řekla: „Sedni si do toho.“

„Mladej“ zezelenal. Zíral na sedátko Miladina vozíčku a vypadalo to, že omdlí.

„No co je? Čeho se bojíš? Ono tě to nekousne.“

Pomalu, váhavě spustil Hugo svoji zadnici na sedadlo invalidního vozíku.

„Nohy na stupačky.“

Poslechl.

„Tak, otoč se ke mně.“ Nešikovně obrátil vozík. Praštil mě při tom do holeně a drcl do židle, na které seděla Milada.

„Podívej se, já ti věřím, že jsi dobrej architekt. Kdybys nebyl, Robertova firma by tě nepřijala do práce, a on by s tebou nedělal. Ale já tě chci teď naučit něco, co tě ve škole naučit nemohli.“

Hugo přikývl, věděl, o co jí jde. A já tam stál a sledoval jsem svou milovanou, jak sedí na tý tvrdý židli a školí mýho kolegu.

„Napřed potřebujeme pořádnou snídani. S prázdným žaludkem se nemá pracovat. Já bych si dala vajíčka na slanině, co ty na to, Roberte?“

„Beru.“

„Hugo, umíš udělat vajíčka na slanině?“

„Umím.“

„Výborně, tak nám všem udělej vajíčka na slanině, s kečupem, okurkou, a toustama. A na pití by stačil čaj, a pak si dáme kafe.“

V první chvíli to vypadalo, že Hugo vstane, ale Milada se chytla jednou rukou za opěradlo židle, aby nespadla, a druhou mu položila na stehno.

„Z vozejku, Hugo, z vozejku, protože vo tom to tady všechno je.“

Ohromně jsem se bavil. Po celkem klidných až nudných zimních víkendech jsme měli šou. Hugo připravoval snídani. Z vozíku. Pobryndal se horkou vodou. „To nic Meresjeve, to necejtíš, nemáš nohy.“ komentovala to Milada, ale podala mu utěrku, aby se osušil. Jedno vejce skončilo na podlaze. „Roberte, zůstaň, kde jsi, Hugo to zvládne utřít sám.“ Dopravu snídaně do obýváku jsem pro jistotu jistil rukama připravenýma zachránit, co se dá. Po snídani musel Hugo umýt nádobí.

A pak bylo kafe. Milada už zase seděla ve svém vozíčku, kam jsem jí tentokrát přenesl já. Srovnala si nohy úhledně vedle sebe. Poposedla. Zavrtěla se. Mrkla na mě a Hugovi řekla:

„Nejradši bych tě zahnala do koupelny a nechala tě zahrát etudu, paraplegik se koupe, ale Robert by asi psychicky nezvládl to, že jsem sama s nahatým chlapem. Takže jsi tímto ušetřen dalšího cvičení.“

Hugo jen tak heknul. Představa toho, čemu díky mě unikl, mu na chvilku vzala dech.

„Tak, dojmy máš jistě silný, nezlob se, že jsme se ti tak smáli, ale nedalo se to vydržet. Důležitý jsou výsledky. Zvládls to. Roberte?“

„Jo, byls dobrej, Hugo. Fakt.“

„No,“ nabyl Hugo zase daru řeči, „když jsem si k tobě včera tebou sedal do auta, netušil jsem, co mě čeká.“

„Já vím, co sis myslel,“ opáčila Milada, „a nic si z toho nedělej. Buď rád, že tě sebou Robert vzal, měl jsi možnost se něco naučit, a jestli jsem se tě nějak dotkla, tak…“

„Ne, ne, bože chraň,“ bránil se Hugo, „oba jste skvělí, fakt moc díky, já sice nic takovýho nečekal a chvilkama jsem byl překvapenej, ale já vím, proč jste to tak na mě narafičili, a to je dobře, tohle se prostě na fakultě neučí, jak taky, že jo, to by ani nešlo. Vymysleli jste to dobře.“

„Jak vymysleli,“ vložil jsem se do toho, „já v tom ranním výcviku nejedu. I pro mě to bylo překvapení.“

„Jo, tak, tak dík Milado. Víš, já myslím, že i tenhle krátkej zážitek mi pomůže, už teď mě leccos napadá, co jak navrhnout a udělat.“

Seděli jsme, pili kafe, kouřili a povídali. Kreslili jsme si návrhy a kompletně převzali rozměry z Miladiny koupelny. Na oběd jsem nás všechny naložil do audiny a jeli jsme se najíst do centra. Bylo to sprostě drahý, ale Milada tu restauraci dřív několikrát zmínila, a tak jsem je tam oba vzal. Jako odměnu za tu její vstřícnost a za ty stressy, který Hugo musel překonat. Večer jsem ho hodil na autobus do Brna a vrátil se za Miladou do teplého pelíšku. Čekala nás čína z restaurace a Passion Fish se sympatickou Mary McDonnellovou a krásnou Alfred Woodardovou. Ten film je o herečce debilních televizních seriálů, která se po nehodě ocitne na vozíku. Je tam taky skvělá hudba. Doporučuju.