napsal Wieprz
V sobotu ráno jsem se s otcem pár slovy rozloučil a dal se na zpáteční cestu. Březec je celkem příjemný městys, ale jinak tam chcípl pes. A člověk nemá moc náladu na turistiku, když přijel kvůli pohřbu své matky.
Přesto jsem po nastartování nevyjel nejkratší cestou na výpadovku. Napadlo mě zajet se podívat na svou rodnou ulici. Byla o pár bloků dál, pár obyčejných bytovek na okraji obce, ale přece jen jsem tam strávil prvních šestnáct let života, než jsme se přestěhovali do krajského města. Rodiče se pak na stáří do Březce vrátili, do domu otcovy rodiny, já jsem však ve městě už zůstal.
Zahnul jsem a uviděl, že „moje“ ulice se za těch deset let ani za mák nezměnila. Jen byla adekvátně ošuntělejší. Zastavil jsem na okraji děravého asfaltu, vystoupil a nasával atmosféru. Okolo bylo pusté ticho, jen po jednom z hrbatých chodníků šla nějaká žena. Byla ještě celkem daleko, ale viděl jsem, že je vysoká, štíhlá a vnadná, a že se jí pod dlouhými rovnými plavými vlasy blýskají brýle. Zatajil jsem dech. Mohla to být…?
Zůstal jsem stát a jen ji sledoval, jak se přibližuje. Náhle na mě pohlédla, bylo to bliknutí obrovských duhovek za extrémně tlustými skly. Na moment zase oči sklopila, pak se ale podívala znovu a už bylo zjevné, že mě taky poznává.
„Jsi to ty?“ oslovil jsem ji.
Nedala najevo žádnou emoci. „Pavle…“
Postoupil jsem jí naproti, pak jsme se oba zastavili.
„Upřímnou soustrast,“ zamumlala, zatímco na mě stále zírala (vlastně se jen normálně dívala, ale přes její lupy vypadalo všechno jako vytřeštěné civění). Na moment mě to zmátlo, pak jsem si ale uvědomil, že tady ví každý o všem. „Dík.“
Byla to ona. Patrona. Ve skutečnosti se jmenovala Petra, ale my děti jsme jí neřekly jinak než Patrona. Byla asi o dva roky mladší než já, bydlela ve vedlejším baráku a byla to hubená křivozubá dívenka, která odmalička nosila na svém pršáčku centimetr tlustá skla, za nimiž její vodové oči vypadaly jako bláznivé kulečníkové koule. Za to byla samozřejmě neustále terčem posměšných poznámek, i když se s tím vyrovnávala celkem zdatně a nedávala si nic líbit. Byť byla bez brýlí naprosto slepá, neváhala se účastnit stejných divokostí jako my ostatní, za což budila náš respekt. Teprve s nástupem puberty začala svůj handicap vnímat opravdu bolestivě (kromě toho trpěla i na akné) a poslední rok, co jsem ji znal, byla věčně náladová a zádumčivá. Přestože to jí na atraktivitě už vůbec nepřidávalo, mě naopak jakýmsi zvláštním způsobem začínala přitahovat. Pak jsme se ovšem odstěhovali daleko pryč a mně zůstala jen občasná vzpomínka a přemýšlení, zda z toho bývalo mohlo něco být.
A teď tu stála přede mnou. Ztepilá, dlouhovlasá, se sympatickým poprsím, širokými boky a krásnýma nohama. S bídností zraku „pokročila“ a už měla bifokální skla, se srpečky ještě silnějšími než hlavní skla, ve velkých dámských obrubách. Její oči za nimi byly monstrózní, rozplizlé a zarudlé, a když se člověk podíval jen trochu z boku, už mizely v ohňostroji optických lomových efektů. Tvář měla bledou, souměrnou, s výraznými lícními kostmi a jizvičkami po vyrážce, tak jak jsem si ji pamatoval.
Byl jsem jako v tranzu. Už dávno jsem zjistil, že mám jakousi úchylku pro brýlaté ženy, a tato byla nejen totálně brýlatá, ale kromě toho i tak krásná!
„Jak žiješ?“ nezmohl jsem se na žádné originálnější zahájení konverzace, zatímco moje vzrušení stále stoupalo.
„Žiju,“ odvětila suše.
„Moc se tady toho nezměnilo, za tu dobu,“ pokračoval jsem chraplavě.
„No, ne.“ Lehce se ušklíbla.
„Co vůbec děláš, teď?“
„Ve školce, učitelku.“ Po chvíli zdvořilostně dodala: „A ty?“
„Grafika v reklamce.“
Pokývala hlavou. „Hm.“
Ze všeho nejvíc mě zajímalo, jak je to s jejími rodinnými poměry, ale nebyl jsem si jistý, jak se mám zeptat. Její zřejmě nulové nadšení mi na jistotě též moc nepřidávalo.
„Nezdržuju tě? Nechceš někam zavézt… tam, kam jdeš?“ nabídl jsem neohrabaně.
Poprvé se opravdu usmála a odkryla své typické předsazené boční řezáky. „Díky, jdu jen tady za roh do obchodu.“
Šel jsem s ní. Zdálo se, že jí je to jedno, a já jsem zatím toužil vychutnávat si pohled na její skla a vnady co nejdéle. Vlastně až do konce života. Byl jsem v té době sám; sice jsem měl za sebou pár vztahů, vesměs s tuctově krátkozrakými ženami, ale žádný nevydržel. Přitom jsem si připadal jako velice tolerantní a vstřícný partner, ale možná jsem byl až moc pasivní a hodný. Ženám jsem nikdy nerozuměl a v tomto se to jen potvrzovalo.
Po asi půlminutě vzájemného mlčení a zlomek sekundy předtím, než jsem ze sebe chtěl konečně vyrazit otázku na její rodinu, řekla: „Přijels sám?“
„Hm,“ přisvědčil jsem napjatě. „Nemám momentálně s kým bych…“
„Hm,“ přikývla neznatelně, zdálo se, že to očekávala. Ale bylo to těžko soudit, protože se tvářila pořád stejně indiferentně. Samoobsluha byla kousek za rohem, byla to tatáž betonová krabice, co jsem ještě pamatoval. Akorát ji někdy mezitím nově natřeli a dali nové dveře.
Bylo tam poloprázdno a já jsem se přistihl, že klopím hlavu, aby mě nějaká tetka náhodou nepoznala a nechtěla se mnou zapřádat hovor. Docela mi stačilo, koho jsem tu už potkal. Ale za pokladnou byla nějaká mladá holka s ospalým výrazem, která si mě nemohla pamatovat a které bylo i srdečně jedno, že tady vypadáme s Patronou jako kdovíco.
Teprve na odchodu (nabídl jsem se vzít jí tašku, přijala s pokrčením ramen) jsme se ve dveřích potkali s jakousi paní, kterou jsem si ale vybavoval jen matně. „Dobrý den,“ zahlaholila především na Patronu, která se zašklíbla a cosi špitla. Paní si změřila i mě, který jsem jí jen lehce pokynul, typickým pohledem „scan and save“, načež se odvrátila a cupitala dál.
Venku se Patrona ironicky zasmála. „Dobrý no, tak do zitřka ví celej Březec, že Weilová má konečně ňákýho chlapa,“ mrkla na mě pohledem rozpustilé puberťačky, z čehož se mi chtělo řvát rozkoší. Vůbec jsem nevěděl, co mám teď říct. Takže nikoho nemá a evidentně je to stav setrvalý. Na jednu stranu to bylo pochopitelné, ty její brýle byly opravdu obludné a celkově působila dost odtažitě. Ale proboha, vždyť to jinak byla taková kost! Při pohledu zezadu za ní musel každý chlap naslintat louži.
„Promiň,“ zahuhlal jsem v rozpacích.
Věnovala mi intenzivní pohled, skoro jsem z toho umřel. „To je dobrý,“ řekla důrazně. „Ať si myslej co chtěj.“
Pořád jsem si připadal provinile. „Zdržuju tě, asi bych už měl-“
Dívala se na mě s lehkým úsměvem a v jejích přesvětlených očích se objevila jakási nová záře. „Vůbec mě nezdržuješ. Je mi s tebou fajn. Ale jestli spěcháš-“
Nespěchal jsem, ani co by se za nehet vlezlo. Místo toho jsem ji doprovodil domů a zažil několik návalů rozkoše, když se mi podařilo pár sarkastickými poznámkami, jejichž permanentním troušením spoustě lidí lezu krkem, Patronu rozesmát. V hlavě mi vířilo, byl jsem úplně ztracen, vězel jsem v tom až po uši. Přišlo mi na ní neodolatelně sexy úplně všechno, včetně toho vidláckého přízvuku, pro který jsem dosud znal jen slova pohrdání.
„Ty jo, Pavle...“ začala pak, když jsme se zastavili před jejím vchodem a uklidnila se od smíchu. „... nechceš zajít na kafe?“ Podívala se na mě tak, že jsem měl pocit, že mi vzápětí vybuchne jak hlava, tak pták. Mohla vypadat sebechladněji, ale pořád to byla ženská a potutelný mnohoslibný úsměv jí šel sakra dobře!
„Můžu, jo?“ vyblekotal jsem, abych konečně něco řekl.
„Né, nemůžeš, sem to řekla jen tak z prdele,“ opáčila sarkasticky. Působila v tu chvíli jako sebejistá šestnáctka tahající za nos svého vyjukaného nápadníka. Pak se ale zas podívala tázavě. „Máš čas?“
Jediné, co mi mohlo bránit v přijetí toho pozvání, byl fakt, že kávu nepiju, ale usoudil jsem, že to je za daných okolností malichernost. Jinak jsem byl pánem svého času až do začátku pracovního týdne. „Čas i chuť,“ odvětil jsem trochu zavádějícím způsobem a snažil se nedat znát, jak strašně po tom prahnu. To bych ale měl šanci zakrýt jen v případě, že by jí moc nefungovaly ani ostatní smysly, a tak to nevypadalo.
Vystoupali jsme do patra (což mi umožnilo několik likvidujících pohledů na její vlnící se pozadí), Patrona odemkla a vstoupili jsme do tichého šedivého bytu. Hned v předsíni mě však do očí uhodil velký obraz proti dveřím, temné plátno s jakýmsi krvelačně se tvářícím upírem uprostřed.
Patrona se uchechtla. „Promiň, mám trochu divnej byt, nikoho si sem moc nezvu, tak to neřešim.“
„Ne, dobré...“ odkládal jsem si kabát a závity mi opět šrotovaly. Takže to, že mě k sobě pozvala, už znamená dost!
„Co taky čekat vod divný Patrony,“ dodala jakoby odlehčeně, ale trpkost v tom slyšet byla. „Vlastně sem nemohla dostat lepší méno,“ ušklíbla se.
„Ale tak...“ začal jsem jí to neohrabaně vyvracet, ale pak si řekl, že není blbá a je jí jasné, že oba víme své, a působil bych pak akorát jako pokrytec. „... no jo no.“
Měkce se na mě podívala. „Ale tobě to nevadí, jinak bys sem nešel.“
„No... mě taky kdekdo považuje za divného,“ řekl jsem popravdě. Ani v tom nebylo moc sebekritiky, vlastně jsem na to byl spíš hrdý. Lepší než být tuctový.
„Však jo, mněs taky tehdy přišel zvláštní... Zajímavej.“
„Nápodobně.“ Byl jsem napjat k prasknutí, kam tato výměna svérázných komplimentů směřuje.
„Bylo mně dost líto, že ses vodstěhoval,“ pokračovala jdouc do vedlejší místnosti, která se ukázala být obývákem. Jako ve snách jsem ji následoval. „Měla bysem spoustu vhodnějších kandidátů... Sedni kam chceš,“ ukázala na pár obstarožních křesel.
„Dík... Mě to taky mrzelo,“ řekl jsem usedaje. „Mockrát jsem si pak říkal-“ vyhrklo ze mě, aniž bych chtěl, načež jsem umlkl.
„Co sis mockrát říkal?“ pohlédla na mě zkoumavě.
„Nic. Často jsem si na tebe vzpomněl,“ snažil jsem se to zahrát do autu.
Pousmála se. „Jasně, takovej zjev se nedá zapomenout.“
To byla samozřejmě pravda, ale nebylo tím řečeno to podstatné. Nevěděl jsem, co na to říct, tak pokračovala ona:
„Víš co sem si mockrát říkala já?“
„Hm?“
„Mockrát sem si říkala, jestli kdybys zůstal, mohlo mezi náma něco bejt.“
Už jsem na to po těch náznacích nebyl úplně nepřipravený, ale stejně mě tahle natvrdo podaná informace zbavila řeči. Musel jsem si odchrmlat, abych dokázal promluvit.
„No... to... mě poser,“ vyjádřil jsem své rozpoložení. Že i tady platí „nápodobně“, se jí potvrdilo už jen z mého zírání.
„Rajcuje tě, když tě ženská posere?“ zareagovala spontánně a odrovnala tím poslední zbytky mého sebeovládání.
„Ty mě rajcuješ,“ stál jsem najednou u ní.
Vpila se do mě pohledem, který prostě nebylo možné vydržet. Prudce jsme se objali a přitiskli své rty k sobě. Líbali jsme se vášnivě a urputně, několik minut. Jezdil jsem jazykem po jejích zubních nerovnostech, úkosem sledoval divoce se blyštící skla, hnětl hojnost jejího pozadí a zřetelně cítil, jak můj úd opouštějí nějaké tekutiny. Patrona slastně vzdychala a mručela a třela se mi klínem o praskající rozkrok. Pak jsme se oddělili, drželi se za navzájem v pase a dívali se na sebe. Rty jí zrudly a vypadala teď nehorázně nadrženě.
„Nikdy není pozdě to zkusit, co?“ šeptla.
Vydal jsem chraptivý zvuk a opět si musel odkašlat, než jsem mohl říct: „Někdy je akorát.“ Nad smysluplností tohoto žgryndu jsem dlouho přemýšlet nemusel, neboť vzápětí jsme se na sebe znovu vrhli a zaměstnali se sebou navzájem.
Když jsme tedy takto, jak se zdálo, na chvíli zbavili svět dvou beznadějných singlů, ukázala mi slečna Weilová zbytek svého obydlí. Byl to standardní dvoupokoják – obývák, ložnice, kuchyně, balkón. Co bylo zajímavé, byla docela tmavá výmalba stěn a známky podivných majitelčiných zálib, což byly různé vycpaniny, samorosty a modely letadel. A netopýři – vedle uvítacího upíra byl i v každé další místnosti nějaký na obrázku, vycpaný či jako figurka.
„Jo, netopejři mě vždycky zajímali, asi že sem slepá jak voni,“ okomentovala tento nepřehlédnutelný jev a políbila mě na tvář. Silněji jsem stiskl její zadek. „A taky že lítaj a to já sem vždycky chtěla. Akorátže to s těmahle zkurvenejma vočima nehrozí, že, tak si jen lepim a pouštim modýlky. A na to taky vidim jen taktak, na to musim mít extra brejle a stovku žárovku. Netopejři se maj, ti můžou lítat i když hovno viděj,“ mudrovala smutně, zatímco jsem ji zezadu objímal a líbal ve vlasech na zátylek. To jí vyloudilo na tváři úsměv, pootočila ji a nechala se líbat i tam.
„Nepřemýšlelas o operaci?“ zeptal jsem se logicky, i když to bylo to poslední, co bych po ní chtěl. Leda nějakou částečnou, aby nemusela tahat na tom svém nosíku takové strašlivé lupy.
Zamračila se. „To se ví. Máma...“ zvláštně se zarazila a pak pokračovala: „Prej to nejde, mám něco s rohovkou, mohla bych uplně oslepnout. Teďka vidim s brejlema slušně, to je eště furt dobrý proti tomu.“ Moc rád jsem slyšel, že její vada je korigovatelná, ale zvráceně mě potěšilo i to, že je neodstranitelná. Potřásla hlavou a pronikavě na mě pohlédla, zatímco jsme se opět drželi kolem pasu.
„Tolik roků!“ vyrazila ze sebe. „Koliks už měl ženskejch?“ zeptala se bez servítek, ale nebyla v tom zášť, jen zvědavost.
„Tři,“ spočítal jsem své seriózní vztahy. „Žádný donchuán,“ dodal jsem skoro omluvně.
„A jaký to bylo?“
„Nic světoborného,“ odpověděl jsem popravdě. Sex byl fajn, ale jinak... celkem dobře jsem si vystačil sám. Nebo jsem o tom sám sebe aspoň přesvědčil.
„A... byls někerý první chlap?“ zeptala se trochu kostrbatě, ale porozuměl jsem a zavrtěl hlavou.
„Takových se v tom věku už moc nenašlo... pěkných.“
Ušklíbla se. „Hm. A chtěls někdy bejt?“
„To víš no...“ přisvědčil jsem. „Romantik.“
Přisála se ke mně. „A když ti řeknu, že přání se někdy plněj?“
Vrhli jsme se na sebe a zajeli si rukama pod oblečení. Rozepnul jsem jí jakýsi knoflík, laškovně se tomu usmála. Moc jsem nevnímal, ve které části bytu se nacházíme, ale najednou mě Patrona povalila a já jsem se důvěřivě poddal. Dopadl jsem po zádech na postel, ona dychtivě za mnou. Svlékala mě dost neohrabaně, ale já jsem byl ten poslední, kdo by jí něco vytýkal, taky jsem na to nebyl žádný velký expert. Najednou jsme proti sobě byli ve spodním prádle, její bledé, nádherně tvarované tělo barevně skoro splývalo s festovní bílou podprsenkou a kalhotkami, pod nimiž se temněl ten panenský bobřík, zatímco z mých trenýrek prakticky ven trčelo mé dávno ztopořené přirození. Měla kůži pokrytou pupínky a stroupky, ale i to mi přišlo nádherné. Roztouženě jsem mačkal její velké chladné hýždě a otíral se jí žaludem o podbřišek. Ona slastně vzdychala s očima za skly přivřenýma a líbala mě po tváři. Obě ramínka jí sjela, což mě inspirovalo, abych jí zašátral mezi lopatkami a po malém boji osvobodil její ňadra, která si o to už vehementně říkala. Ona mi mezitím začala strhávat spodky, čemuž jsem radši pomohl. Podobně jsme pak zbavili posledního kusu látky i ji a zůstali v dychtivém objetí jako Adam a Eva. Ovšem brýlatá Eva; Eva v nádherných, divoce se blýskajících, velkých tlustých bifokálních spojkách, za kterými se rozkošnicky přivíraly obrovité oči.
Začal jsem ji ojíždět, byla už řádně vlhká. Sténala blahem a občas se extaticky vzepjala. „Udělej mi to!!“ vykřikla najednou a pevně si mě přitiskla.
Zarazil jsem se, spíše bych čekal přesně opačnou prosbu. A jaksi jsem se nevybavil „pro všechny případy“, vskutku jsem nečekal, že na pohřební návštěvě u rodiny budu něco takového potřebovat, a navíc takové příležitostné rychlovky ani nebyly můj styl. Teda doteď. „Ale já tu nemám žádný... víšco,“ zamumlal jsem jí do ucha, připadaje si jako idiot.
„Nepotřebuješ,“ odvětila a dál mě líbala.
„Ty něco bereš?“ Asi ničím by mě nepřekvapila víc. Proč by měla?
„Nepotřebuju...“
Sotva by se tak spoléhala na neplodné dny. „Ty jsi...“
V jejím pohledu byl osten trpkosti. „Příroda má rozum... nenechá mrzáka aby se množil. Nemůžu, mám to vod doktora.“
Hrozně mě zabolelo, jak to řekla. „Ty nejsi žádný-“
„Nechtěla bych děcko ani kdybych mohla, chápeš?“ vzlykla. „Nemohla bych riskovat, že si vytrpí to co já...“
Nevěděl jsem, co na to říct. Na jednu stranu mi její postižení nepřišlo tak katastrofální, s brýlemi viděla přece dobře, ale na druhou – co jsem mohl vědět, co kvůli tomu za těch pětadvacet let zakusila.
„Miláčku, mě to tak mrzí,“ zaštkala mi do ramene.
„Ale to nevadí...“ tišil jsem ji.
„Tys nechtěl děcka?“
Chtěl jsem? Sám jsem nevěděl. Vlastně mi to bylo jedno. Touhu předat geny a udržet rod jsem bytostně nepociťoval. A takoví asi ať klidně vymřou.
„Možná to zní hrozně,“ začal jsem opatrně, „ale nezáleží mi na tom.“
Divoce mě políbila. „Tak... takoví ať klidně vymřou.“ Začala se po mě roztouženě sápat a po chvilce nevybíravého dráždění vchodu, ani jsem nevěděl jak, jsem ucítil jemné trhnutí a byl jsem v ní. Zaječela rozkoší a vytřeštila oči, které se jí tak málem vylily ze skel. Ten pohled mi přivodil nejintenzivnější orgasmus mého dosavadního života, a regulérně jsem zařval. Ale vlastně jsme křičeli oba, výskali, vzpínali se, přiráželi a zažívali nejúžasnější sex když ne historie lidstva, tak aspoň tady toho našeho zapadákova.
Pak jsme dlouho jen tak leželi, dotýkali se a beze slov si vychutnávali svou blízkost. Hodinu, možná dvě. Dívala se do stropu a najednou chraplavě promluvila:
„Měl jsi mámu rád?“
Otázka mě zaskočila. Musel jsem se chvíli rozmýšlet.
„Dá se říct... myslím, že se snažila být co nejlepší matkou.“
Její stisk mé ruky zesílil. Neříkala nic, tak jsem ještě dodal: „Mohl bych jí nějaké věci vyčíst, ale asi by to nebylo fér. Takže ano, měl. Mám.“
Mrknul jsem na ni a skoro se zděsil její bledosti, úplně splývala se zašedlým povlečením.
„Já jsem svou mámu nenáviděla.“
Ponurost okamžiku by se dala krájet; leželi jsme oba dál bez hnutí, jen jsme se stále intenzivněji drželi. Bylo zjevné, že svá slova myslí smrtelně vážně. Snažil jsem se na její matku rozpomenout, ale shledal jsem, že si nejsem jistý, jestli jsem ji vůbec kdy viděl. Měl jsem pouze dojem, že odjakživa žila Patrona jen s ní, bez otce. O panu Weilovi, pokud se tak vůbec jmenoval, jsem nikdy nic neslyšel.
„A ona nenáviděla mě.“
Pootočila se ke mně, oči se zúženými zornicemi jí žhnuly. Bolestivě mě sevřela. „Byla jsem pro ni jen... kripl, co se nikdy nevdá.“ Uchechtla se. „A měla pravdu?“
Vůbec jsem nevěděl, co na to říct, takže jsem radši mlčel a jen opětoval její stisk. Asi jí to stačilo, po chvilce se stoupající rozčileností pokračovala: „A přitom to byla její vina! Chlastala, brala prášky, přitom věděla že je v jináči! Věděla to, i když by nejradši...“
Se zavzlyknutím se ke mně přivinula. „Nechtěla mě. Víš proč sem byla takovej lunt? Nedávala mi pořádně jíst. Ale já sem ji stejně přerostla,“ zasmála se divoce, „fotr byl asi vysokej. Krásnej chlap, kterej zbouch mou bezva mámu.“
Políbil jsem ji a ona se vděčně podvolila.
„Nikdy sem vod ní nic extra nechtěla. Hned jak to šlo, vydělávala sem si na sebe, i když s těmahle vočima sem byla kurevsky vomezená. Ale chtěla sem jí ukázat. A vona mě nenáviděla tím víc, že sem byla důkaz, že se pletla.“
Pevně jsme se objímali a ona mi mluvila do hrudníku. „A pak sem začala makat a nosila sem prachy a co vona? Myslíš že mi někdy za něco poděkovala? Že mě někdy za něco pochválila? Ne, furt musela pičovat, furt sem byla blbá, slepá kráva!“ třásla se pláčem a vztekem.
Zmohl jsem se jen na konejšivé mručení.
„A pak začala vodcházet. Umírala mi před vočima. Říkala, Petrulo, to mě zabíjíš ty a ta tvoje neschopnost!“ Uchechtla se. „Tady měla pravdu, až na jednu drobnost.“
Zíral jsem na ni. Z jejích obřích, široce otevřených očí čišela naprostá vyprahlost. „Nic vo mě nevěděla. Nikdy by ji nenapadlo, že...“
Najednou se usmála a v očích se jí laškovně blýsklo. „Ale tobě už je to jasný, tys byl vždycky chytrej, akorát nesmělej. Jako já.“
Tušil jsem, co mi mělo být jasné, ale ještě jsem se vzpíral si to připustit.
„Chemie mě vždycky bavila,“ řekla skoro vesele. „Malý dávky. Prakticky nevodhalitelný. Prostě jí klekly játra. Koho by to překvapilo, při tom jejím chlastání?“
Dívala se na mě pronikavě. Představoval jsem si, kolikrát s ledovou pečlivostí odměřovala dávku jakéhosi utrejchu, na očích své nejsilnější brýle. A pak jsem ji viděl v pošmourném dni, vytáhlou postavu v černém šatu, ztělesněnou Smrt, ve smuteční síni při komorním obřadu, se zarudlýma očima za tlustými skly. Neplakala, jen se jí v nich leskly slzy zášti a lítosti nad vlastním osudem.
„Už je to pryč, miláčku.“ Uslyšel jsem se. A ona se do mě zhroutila a dlouho jsme se objímali.
„Musela sem ti to říct,“ zavzlykala. „Nemohla bych ti to neříct. A kdybys mě šel udat, přiznala bych se, bylo by mi to jedno. I když... ty děcka by mi chyběly...“
Nešel jsem nikam. Zůstal jsem na oběd („vařím jednoduše, malý dávky, ha ha ha“) a zůstal jsem s Patronou do konce života. Vrátil jsem se do rodného hnízda a nastěhoval se k upírům, do bytu střežícího jedno tajemství, které nás definitivně stmelilo. Moje láska nosí ty nejúžasnější brýle na těch nejkrásnějších očích, které zase našly důvod zářit. A dokud září, nemám se čeho bát.
dopsáno 5. 7. 2010, bv