napsal Specs4ever, přeložil Wieprz
Byl to jeden z těch dní, kdy jsem kroutil hlavou, proč jsem byl ve škole takový flákač. Teď jsem tady jezdil s rozhrkanou dodávkou pro místní pilu a moje mzda nebyla nijak oslnivá. Ale učil jsem se po večerech spravovat počítače a tušil jsem, že jakmile se můj příjem rozroste, věci se pohnou k lepšímu.
Na kraji města bylo odpočívadlo, na kterém stavěly všechny ty obří náklaďáky, před kterými jsem se vždycky cítil trochu vyděšeně, když jsem tam tankoval. Ale bylo to tam nejvýhodnější, takže můj šéf si přál, abych tam bral plnou, kdykoliv se octnu poblíž.
Pamatoval jsem si první okamžik, kdy jsem spatřil Ritchieho. Šudlil podlahu v myčce a já jsem hned zaregistroval jeho brýle s tlustými skly. Byl vysoký a nevypadal zle, ale jeho brýle měly plastové obroučky a on si je musel pořád posunovat po nose. Ne, nejsem na chlapy, ale mám rád brýle a vlastně jsem Ritchiemu ta silná skla záviděl. Odhadoval jsem, že mají tak –12 dioptrií, nejspíš obyčejná plastová, a napozoroval jsem se ho dost na to, abych si byl jistý, že bude pořizovat brzo nová, neboť si je narážel až na kořen nosu a vždycky velice mžoural, když se díval na něco vzdálenějšího než metr nebo dva.
Pár dní jsem se tam neukázal a když jsem ho pak zase viděl, už měl nové brýle. Byly v hezkých černých obdélných kovových obroučkách. Čočky byly zepředu ploché, s antireflexní vrstvou a musely mít dost vysoký index, protože byly patrně silnější, ale mnohem tenší než ty předchozí. Občas jsem s ním promluvil i dříve, takže jsem to musel okomentovat.
„Hej, Ritchie, vidím že máš nové brýle. Vypadají dobře,“ řekl jsem.
„Jo, mám. Přál bych si nebýt takový slepejš a nemuset je mít tak tlusté,“ odvětil Ritchie.
„No, vypadají mnohem tenší než ty předtím. Ale když nemáš rád brýle, proč nenosíš čočky?“ zeptal jsem se.
„Vyzkoušel jsem všechny typy, které mi doktor mohl sehnat. Prostě je nesnáším. Fakt bych si přál, abych je mohl nosit, protože moje sestra Kelsey je nosí pořád a má oči horší než já,“ postěžoval si Ritchie.
Kelsey, to bylo jméno dívky za kasou. Byla hezká, ale brýle nenosila, takže jsem o ni nejevil větší zájem. Do této chvíle.
„Ta Kelsey na pokladně je tvoje sestra?“ zeptal jsem se.
„Jo, je ode mě o pár let starší. Ona mi vlastně dohodila tuhle práci, která sice není kdovíco, ale přivydělávám si na studium, tak jako ona.“
Když jsem nyní zaplatil, věnoval jsem Kelsey více než druhý pohled. Pokusil jsem se s ní zapříst konverzaci, ale recepce byla tak vytížená, že to nešlo. Za celý měsíc jsem nebyl schopen ji požádat o schůzku, ale sledoval jsem ji a vypozoroval její denní rozvrh. Končívala ve tři odpoledne a já jsem si načasoval cestu tak, abych se dostavil pokud možno s posledním zákazníkem. Ale můj plán se zhatil. Kelsey tam nebyla. To bylo nemilé, ale ještě nemilejší bylo, že ani když jsem se tam objevil kdykoli v dalších dnech, neviděl jsem ji. Říkal jsem si, že je jen na dovolené, ale po měsíci, když se stále nevrátila, jsem už nevydržel s nervy a zeptal se na ni jejího kolegy.
„Poslední dobou jsem tu neviděl Kelsey. Skončila tady?“
„Ano, je zpátky na univerzitě. Už je pryč asi měsíc,“ zněla odpověď.
Mé srdce zaplakalo. Mým jediným spojením s Kelsey byl Ritchie a ani jeho jsem tu už nevídal. Zeptal jsem se jednoho z dalších chlapů a řekl mi, že Ritchie tu byl jen na letní brigádě a už se vrátil na školu.
Ach, jaký jsem byl trouba! Neznal jsem ani jejich příjmení, ani adresu. Příliš dlouho jsem otálel a ztratil jsem svou příležitost. Měl jsem zkušenost, jak je těžké najít hezkou silnou mínusku, a nechal jsem si jednu utéct mezi prsty.
Ale v kurzu oprav počítačů se mi vedlo. Dalšího jara jsem ho dokončil, a abych nabral zkušenosti, vzal jsem místo v servisu ve městě. Pořád jsem přes den jezdil s dřevařským autem, ale na účtu mi přibýval nemalý peníz i za práci po večerech. Jednou mě zavolali do domu na severním konci města. Když jsem tam přijel, všiml jsem si, že je to nejhezčí barák v ulici. Trávník pečlivě posekán, květiny nádherné, zkrátka ten dům vypadal daleko líp než ty okolo. Vystoupal jsem k němu a zazvonil.
„Ritchie! Jak se vede?“ zvolal jsem, když jsem ho uviděl ve dveřích.
Díval se na mě nechápavě.
„Jsem Mike, ten řidič od dřevařů. Bavívali jsme se spolu na té benzínce. Tenhle servis počítačů je moje druhá práce,“ řekl jsem.
Po tomhle už mě poznal. „Ach ano, už si vzpomínám. Pojď dál. Náš počítač prostě zkapal. Normálně fungoval, a naráz obrazovka zčernala.“
Šel jsem tedy za ním, a opravdu, počítač byl mrtvý. Zkusil jsem ho znovu nahodit, ale když jsem ze skříně nezaslechl žádné hučení, bylo mi jasné, že shořel zdroj. Tohle se tady ve městě stávalo dosti často, neboť místní rozvod trpěl častými výkyvy napětí, které likvidovaly podobná zařízení. Než jsem si sám pořídil přepěťovou ochranu, přišel jsem takto o dva zdroje v bedně a jeden v monitoru. Měl jsem jedno nové napájení s sebou, takže jsem ho hbitě namontoval a počítač rázem zase běžel.
Když jsem s prací končil, přišel domů Ritchieho otec a já jsem zaregistroval, že i on měl slušné dioptrie. Ne, zdaleka ne tak silné jako Ritchie, ale jeho –6 D patrně krátkozrakost u jeho syna a dcery podpořilo. No a když jsem už byl na odchodu, vstoupila i Ritchieho matka a v tu ránu bylo jasné, kde se ta silná myopie vzala. Měla brýle přinejmenším tak silné jako Ritchie.
Samozřejmě jsem neměl prostor tu o tom vést diskuze. Ostatně, od opraváře počítačů se neočekávají vědomosti o těžké krátkozrakosti a jejích vrozených dispozicích. Jediné, oč jsem měl opravdu zájem, bylo vidět Kelsey, ale ta byla ve škole. Ale teď jsem znal její příjmení, adresu i telefon. A povedlo se mi spatřit pár jejích fotek, když byla menší, ve velice silných rozptylkách.
Nepřijal jsem od Ritchieho otce žádné peníze kromě ceny nového zdroje. „Vážně ne. Vlastně se znám s oběma vašimi dětmi a přátelům rád pomůžu. Jen si pamatujte, že tohle se může stát zase a záložní baterie a přepěťová ochrana vyjdou levněji než dva zdroje, tím spíš kdybyste ještě někomu platili za opravu.“
Když jsem odcházel, Ritchie se zeptal: „Pořád jezdíš s tou dřevařskou dodávkou?“
„Jo, to je moje práce přes den. Z ní platím účty a tady z tohohle šetřím na horší časy,“ odpověděl jsem.
„No, počítám že se se mnou a Kelsey na benzínce zase potkáš, od příštího týdne. Budeme tam zas mít brigádu,“ řekl Ritchie.
„No to je skvělé, Ritchie, takže se brzy uvidíme,“ odvětil jsem.
Když jsem se vrátil do auta, přejel jsem ještě asi blok, než jsem popustil uzdu své radosti. Byl jsem šťastný. Nemohlo se to podařit líp. Tentokrát jsem byl odhodlaný nenechat si ji utéct. Začal jsem si myslet, že mi to snad někdo naaranžoval.
Hned poprvé, co jsem se po Kelseyině návratu zastavil natankovat, jsem měl kliku. Nikdo u ní zrovna nebyl.
„Ahoj, Kelsey. Jak šlape počítač?“ zeptal jsem se.
„Á, to jste vy. Ritchie mi říkal, že vás taky znám, ale nemohla jsem vás zařadit. Už vím. Šlape výborně a táta dal na vaši radu a koupil tu věc proti přepětí, co jste říkal,“ odvětila.
Neměla prsten. „Kdybyste měla čas, moc rád bych vás pozval do kina, v pátek nebo v sobotu. Nový film, sám jsem se na něj chystal.“
„No, nemám ty dny nic v plánu. Ale radši bych v sobotu,“ odpověděla Kelsey.
A od té chvíle to začalo být vážné. Od toho večera jsme byli pár. Do konce léta jsme spolu strávili veškerý volný čas a mám obavy, že jsem na tom finančně trochu tratil, jelikož jsem se nesoustředil na své opravářství tak moc, jak by si žádalo. Ale stálo mi to za to.
S podzimem se Kelsey vracela na poslední rok na univerzitu. Měl jsem strach, že když tam potká nějakého jiného kluka, ztratím ji, a řekl jsem jí to. Ale ona mě ubezpečila, že mě má opravdu ráda a nebude pokukovat po jiných. Také jsme se domluvili, že za ní jednou měsíčně na víkend přijedu, a když ona bude též jezdit jednou za měsíc domů, budeme se vídat každé dva týdny. To se dalo zvládnout.
A takhle to šlo po celý poslední rok jejího studia. Pořád jsem ji ani jednou neviděl v brýlích, ale bezpečně jsem věděl, že mám silně krátkozrakou holku a že až se vezmeme, budu se moct v jednom kuse kochat jejíma očima za tlustými rozptylkami.
Když Kelsey odpromovala, neztrácel jsem už čas. Požádal jsem ji o ruku a ona přijala. Z těch pár milování, co jsme už podnikli, jsem věděl, že s naším sexuálním životem nebude naprosto žádný problém, neboť Kelsey byla v posteli skvělá. Musím ale přiznat, že mě mrzelo, že jsem ji stále ještě ani jednou neviděl v brýlích. Používala totiž čočky s prodlouženou dobou nošení a často si je nechávala v očích dva nebo tři dny v kuse.
Den našeho sňatku konečně nadešel a všechno šlo výborně. Po svatbě jsme odjeli na krátké líbánky a moje srdce bilo stále vzrušeněji. Možná to nebude dnes, možná ani zítra, ale dříve nebo později se budu milovat s Kelsey v jejích brýlích.
Uběhly čtyři dny líbánek, když konečně přišla chvíle, na niž jsem čekal.
„Dneska si musím vyndat čočky, Miku. Doufám, že ti nebude vadit, že budu muset mít brýle,“ řekla.
„Určitě nebude; jsem si jistý, že budeš stejně krásná v brýlích jako bez nich,“ odpověděl jsem po pravdě.
Když Kelsey vyšla z koupelny, nonšalantně jsem po ní hodil okem. A v duchu jsem zaječel. Co to sakra je? To jsou spojky! Ale z mých úst nevyšlo aspoň minutu ani slovo.
„Proč nic neříkáš, Miku?“
„Ech, jen se kochám tím, jak vypadáš krásně i v brýlích,“ zachraptěl jsem, zatímco uvnitř jsem vřískal: Dej tu hrůzu pryč a nasaď si ty správné! Co to má kruci znamenat? Vzal jsem si přece krátkozrakou!
Trvalo pár dní, než jsem vysondoval, co se stalo. Musel jsem kolem toho našlapovat opatrně, protože jsem měl Kelsey opravdu rád a začal jsem se už smiřovat s tím, že nosí brýle plusové. Vždycky jsem jednoznačně zbožňoval zmenšení a ořez, který se odehrával v silných rozptylkách, ale čím více jsem se teď díval, tím více jsem seznával, že i spojky mají něco do sebe. Kelsey vypadala dobře i ve svých půlených sklech s +6 D na dálku a +9 D na čtení. Opravdu bývala silně krátkozraká, ale ve druhém ročníku univerzity dostala šedý zákal a časně zjara, nedlouho předtím, co jsem u nich byl spravovat ten počítač, podstoupila operaci, při níž jí zakalené čočky odstranili. Lékaři jí hned neimplantovali umělé, protože nevěděli, jestli se jí nebude oko ještě prodlužovat a v takovém případě by začala být zase stále více myopická. Takže se rozhodli počkat, než jí bude třicet a její oči zastaví svůj růst. Tohle znělo rozumně, nicméně já bych býval byl stejně nejraději, kdyby byla pro mě tak krátkozraká, jako když jsem se s ní prvně setkal.
Na počítače jsem zcela přesedlal a s pomocí Kelseyina otce jsme si s Ritchiem otevřeli vlastní firmu. Kelsey obstarávala kancelářské záležitosti a Ritchie a já jsme jezdili do terénu. Už jsme dělali nejen servis, ale pro nové domy také instalace komplexních domácích počítačových systémů. Obyvatelé se pak mohli kdekoli připojit k internetu a pomocí malých kamer po celém domě mohli sledovat, jestli se něco neděje. Odkudkoli ze světa mohli nastavit svůj domácí termostat, aby když za pár hodin přijedou, měli už doma požadovanou teplotu. Peníze se nám jen sypaly.
Dělali jsme v tomhle už přes dva roky a s Kelsey jsme byli ve třetím roce manželství. Kelsey stále běžně nosila čočky, ale všiml jsem si, že od té doby, co intenzivně pracovala s účetnictvím a na počítači, používala mnohem častěji i své trifokální brýle. Poněvadž jsem si na její vzhled ve spojkách už zvykl, nevadilo mi to. A tou dobou Kelsey otěhotněla.
Od operace až doposavad nedošlo u Kelsey k žádné změně dioptrií, čili nás trochu překvapilo, když se jí během těhotenství snížily na +5. To značilo, že její oční koule se o kousek prodloužily. Kdyby byla ještě pořád krátkozraká, její vada by se zvýšila.
Naše dcera Leanne byla velice čiperné, zdravé dítě. Prvního půl roku jsme se prakticky nevyspali. Ale nakonec se zklidnila a my jsme se mohli cele vrátit k podnikání. Nicméně když byl Leanne rok, začala jevit známky značné krátkozrakosti. Šli jsme tedy za dětským očařem, který naše podezření potvrdil. Leanne měla na levém oku –10 a na pravém –12 dioptrií a hrozilo u ní nebezpečí tupozrakosti, pokud její vada nebude ihned korigována. Tak Leanne dostala brýle a Kelsey jí musela každý den na několik hodin zastřít levé oko a cvičit s ní na posílení pravého. V Leannině roce a půl se zdálo, že už z toho vyrůstá; viděla už na obě oči skoro stejně. Měla teď –12,75 D na pravém a –12,5 D na levém oku a byla na brýlích zcela závislá.
Byl bych radši, kdyby byla silně myopická Kelsey, než Leanne, ale musel jsem brát věci tak jak jsou. Když byly Leanne dva roky, Kelsey znovu otěhotněla. Tentokrát jsme byli obdařeni zdravým chlapcem a Kelseyiny dioptrie spadly o další jednu a půl na +3,5. Její brýle teď vypadaly opravdu dobře. Už tak moc nezvětšovaly a líbilo se mi, jak za nimi její oči vypadají krásné a výrazné. U Curtise se v dětství žádná krátkozrakost neobjevila, takže jsme usoudili, že možná této rodinné zátěži unikne. Leanne zdárně prospívala a při nástupu do školy měla stále stejné dioptrie jako při druhém měření. Bez svých silných brýlí byla pochopitelně slepá.
Za léta svého manželství jsme si toho s Kelsey řekli spoustu. Nakonec jsem se jí přiznal, že hlavním důvodem, proč jsem s ní začal chodit, bylo přesvědčení, že je silně krátkozraká, a že mě tedy naprosto šokovalo, když se ukázalo, že nosí spojky. Kelsey na to neřekla nic moc víc, než že podle ní bylo trochu lepší být krátkozraká než dalekozraká. Jak každý myop ví, může s touto vadou i bez brýlí dobře vidět něco v těsné blízkosti, zatímco těžší hyperop nevidí bez brýlí na dálku ani na blízko. Ačkoliv i těžce krátkozrací lidé jsou na brýlích závislí, málokdo z nich by to vyměnil za hyperopii.
Kelsey odložila zavedení implantátů do svých očí až na dobu, kdy Leanne i Curtis už chodili do školy a jí táhlo na pětatřicet. Nic moc mi o tom neřekla a zařizovala to se svou matkou. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost, ale všiml jsem si, že Kelsey v té době nosila brýle už jen na čtení, takže jsem usoudil, že do dálky teď vidí dobře už i bez korekce.
Jednoho večera jsem nabyl dojmu, že Kelsey má chuť na trochu postelových hrátek, a navrhl jsem tedy schůzku v ložnici. Kelsey tam odešla první, a když jsem vstoupil do pokoje, byla zrovna v koupelně. Svlékl jsem se do spodního prádla a lehl si na postel. Zavřel jsem oči, představoval si Kelsey v úžasně silných rozptylkách a moje nadrženost stoupala.
„Jak se ti líbím?“
Otevřel jsem oči a zůstal v šoku. Kelsey měla brýle, které jako by vypadly z mých snů. Měly červené, lehce obdélné obroučky. V nich byly zjevně velice silné rozptylky, tak silné, že samy čočky nevyplňovaly celou plochu a v rozích a podél vnějšího okraje skel byla místa bez zakřivení, tvořící dohromady dojem prstence. Vypadalo to trochu jako myodisky a moc se mi to líbilo.
„Páni, miláčku, tyhle brýle jsou nádherné. Ale jak to, že je máš? Dívá se ti přes ně dobře?“ zajímal jsem se.
„Ano, vidím v nich téměř perfektně. Nechala jsem si u doktora Portera voperovat implantáty o přesně stejné síle, jako měly čočky, co mi kdysi vyndali. Moje vidění je teď tak blízké tomu vrozenému, jak to jen šlo,“ odpověděla.
„Takže teď jsi napořád tak krátkozraká, jako jsi byla před operací?“ zeptal jsem se vzrušeně.
„Vlastně mám asi o 3,5 dioptrie víc. Tyhle brýle mají přesně –20 D na obou stranách. Myopie se mi trochu zvýšila po obou dětech. Takže teď vidím tak, jak bych byla viděla nebýt toho zákalu.“
Nato jsem Kelsey předvedl, jak moc ji mám rád, a pokračuju v tom při každé další vhodné příležitosti.
Specs4ever, červenec 2006
Z amer. originálu „A Plus Minus“ přeložil wieprz, květen 2011