No jo, tak to bývá. Po skoro 30 letech manželství se přihodilo to, o čem jsem si myslel, že se mně to stát nemůže. Zapomněl jsem koupit dárek na svatého Valentýna. Ne, nebylo to proto, že bych svou ženu nemiloval, prostě mi to vypadlo. A prostě jen přání „šťastného Valentýna, miláčku“ nestačilo. A tak, když jsem v podvečer zasedl k počítači, abych vyrobil aspoň tu pohlednici, zarazila mě reakce „když sis nenašel čas udělat tohle dřív …“ a další provokativní poznámky. Fakt, ženský si na nějakým místě v paměti ukládaj každičkou drobnost, každou nepozornost, aby je mohly vytáhnout na světlo právě v takový chvíli. Ztratil jsem nervy, a abychom tohle vyprávění zkrátili na únosnou míru, stačí, když řeknu, že výsledkem toho všeho je můj osamělý život v levném podnájmu. Měl jsem už dost času si to všechno znova promyslet, a fakt bych rád věděl, jestli bych neměl koupit kytku, a vrhnout se jí k nohám s prosbou, aby se ke mně vrátila.
Je to těžký, zvlášť po tom co se stalo včera večer. Byl jsem sám jako kůl v plotě poprvé po 30 letech. Starší šedovlasý muž - v tlustých brýlích, protože ten večer jsem si mohl vyjít ven a mít svou kombinaci plusových kontaktních čoček a minusových brýlí. Uvnitř ve mně se to trochu třáslo, a moc jistý sám sebou jsem si nebyl. Sedl jsem si ke stolu v rohu a po tom šoku ze zjištění, kolik dneska stojí panák pití jsem si jednoho objednal a čekal, jestli se objeví nějaká zábava. Sakra – něco pořádnýho, co jsem vždycky chtěl vidět –imitátora Elvise Presleyho. Myslím, že měli dost špatné zvukové zařízení, protože majitelé podniku si neuvědomovali, jak mizerná ta show byla. On ve skutečnosti hrál dobře, dokonce i přesto, že hlas z repra byl chraplavý. A tak jsem očima bloudil po místnosti, až jsem se zarazil u dvou žen o pár stolů dál. Oběma mohlo být tak něco okolo pětačtyřiceti, jeden byla dost štíhlá a na očích měla brýle s celkem sinými plusovými skly. Pomyslel jsem si, že by to mohlo být i horší. Snažil jsem se zahlédnout její kamarádku, ale brýle jí zakrývaly vlasy. Protože jsem nechtěl být nápadný, vstal jsem a pomalu šel kolem jejich stolu na toaletu. Bingo! Když jsem získal lepší úhel, napadlo mě: „Tak tohle je fantastický!“ Ty brýle byly už pár let z módy. Na tu dobu měly dost malé očnice. Zdálo se mi, že jsem na přední straně skel zahlédl i zakřivení dovnitř, ale nevím, nechtěl jsem na ni zírat. Stihl jsem si všimnout kousek okraje skla, ale zdál se zbroušený. Skla byla v rámečku posazená trochu dopředu a rozhodně to byly silné mínusky. Odhadoval jsem to tak na –14 dioptrií.
Po cestě zpátky ze záchodu jsem měl lepší výhled na nový objekt svého zájmu. Byla hezká, i když trochu víc při těle než mám rád, ale říkal jsem si, že bych si mohl troufnout požádat ji o tanec. To byl ovšem náročný úkol, já sice, stejně jako většina lidí tančím nohama – jenže moje nohy jsou obě levé, a už léta jsem netančil s nikým jiným než se svou ženou. Měl jsem ten zvláštní pocit, že po mně taky hodila očkem, a byl bych rád věděl, jestli bude vstřícná. Zpěvák začal Blue Suede Shoes, a já jsem si řekl, že to je teď nebo nikdy, a tak jsem ji požádal o tanec. K mému údivu svolila a za chvilku jsme se už vlnili na tanečním parketu. Po tanci to byla ona kdo mě požádal, abych si k nim přisedl ke stolu. Byl jsem z toho nervózní, ale nakonec jsem večer odcházel s domluveným rande na další večer. Vyzvedl jsem ji a měli jsem se fakt dobře. Bylo fantastický moci mít svoje brýle a chtě jsem se zeptat na ty její a na to jak vidí, a na všechny ty pro mě důležité věci. Ani se nechtělo věřit, že mě potkalo takové štěstí, protože byla vtipná a mimořádně hezká. všiml jsem si, že nevidí moc dobře, a že by měla pouvažovat o nákupu nových brýlí, protože ty co nosila, se zdály už postarší.
„Já na to momentálně nemám buď čas nebo peníze.“ odpověděla.
A tak jsem to téma nechal být.
Den na to jsme zase šli na večeři a za zábavou. Cítil jsem se skvěle. Stěží jsem se ovládal, když jsme se vrátili k jejímu bytu, a když mě pozvala dovnitř. A pak ten večer, kdy se mi zdálo, že zašla skoro příliš daleko, mě navrhla postel. Rovnou jsem jí řekl, že nejsem připravený na sex s jinou ženou. Jsem v tom trochu podivín, prostě jsem chtěl zůstat své ženě věrný dokud se nevyčerpají všechny možnosti našeho usmíření. Zdálo se, že to chápe a nakonec jsme v posteli skončili jen s nějakým tím objímáním a mazlením. Když jsem ráno vstal, a nasadil si brýle, byl jsem rád, že jsem kdysi dal víc peněz, abych mohl mít kontaktní čočky s prodlouženou dobou nošení. Ona vstala už přede mnou a když jsem vešel k ní do kuchyně, všiml jsem si, že nemá brýle, přestože jsme oba brýle měli dokud jsme nezhasli. Poznamenal jsem, že má určitě kontaktní čočky, a ona mi takhle dala okusit mé vlastní kávy:
Ne, ve skutečnosti jsem si čočky vyndala. Mám ten fetiš na chlapy, co nosí silné brýle a i já sama ráda nosím silné brýle.“
Když mi takhle Jan řekla, že nosí kontaktní čočky, aby mohla nosit tlusté brýle, byl jsem v naprostém šoku. Jaká si myslíte, že je šance, že se na světě, kde je tolik lidí potkají dva, kteří mají stejný fetiš? Milion k jedné? To je jedno, mně se to stalo. Jsem si jistý, že pohled na mou tvář v té chvíli stál opravdu za to. Svůj výraz jsem neviděl, ale za to jsem viděl její výraz, když jsem z kapsy vyndal pouzdro na kontaktní čočky, sundal brýle a z pravého oka vytáhl kontaktku.
„Nosím to samé.“ odpověděl jsem.
Její spodní čelist jí spadla až na prsa a oči měla úžasem velká jako mlýnská kola. Vytáhla jsem i levou čočku a stáli jsme proti sobě bez brýlí.
Jan byla naprosto uchvácená tím, že oba máme stejný fetiš. Během rozhovoru jsem se dozvěděl, že brýle si koupila v bazaru. Kontaktní čočky byly po jejím první manželovi, naštěstí měly správnou křivost. Měla i původní pouzdro, na kterém stálo +9.50 dioptrie. Zdálo se mi že její brýle jsou pro ty čočky příliš silné, a když jsem si je prohlédl blíž, zjistil jsem, že mají i trochu astigmatické korekce. Řekl jsem jí, že pokud chce ty brýle nosit, měla by mít čočky o síle asi +11 dioptrií. Odpověděla, že by vlastně chtěla mít ještě silnější brýle, ale nevěděla jak si je opatřit.
Později toho odpoledne jsem k Jan přinesl většinu své sbírky brýlí, obrub, čoček a dokonce i svůj starý phoropter – přístroj na měření očích vad. Když měla na očích svoje čočky viděla dobře přes brýle o –13, -12,50 dioptriích. Měl jsem pár párů dámských brýlí, ale žádné se nehodily. Jan nejvíc zajímalo, jak jsem přehazoval skla mezi obrubami, pánskými nebo dámskými podle potřeby. Mnoho lidí si neuvědomuje, že existuje řada obrub, hlavně plastových, které mají stejnou nebo podobnou velikost skel, a já jsem jí předvedl, jak snadno se dají mezi sebou prohazovat. Ale nemohl jsem Jan přemluvit k tomu, aby si vzala ty brýle, přes které viděla nejlépe, protože její staré brýle byly tlustší a to bylo to, co chtěla. Tak jsem jí navrhl, aby si zařídila připojení svého počítače na Internet. Taky jsem jí přemluvil, aby co nejdřív zašla k očaři, protože jsem chtěl, aby čočky, které jsme se chystali objednat po webu měly správné parametry a dobře jí seděly.
Jan byla mou sbírkou nadšená a stále chtěla, abych si vyměňoval čočky a nasazoval různé brýle. Nejvíc se jí líbily jedny z konce šedesátých let s lentikulárními skly. Nenosím je rád, protože mají trochu astigmatickou korekci, a abych viděl přes jejich skla o –28 dioptriích, potřebuji mít v pravém oku kontaktní čočku o síle +17,5 dioptrie. Pro pravé oko, na kterém je sklo o asi 25 dioptriích mi stačí čočka +15,5 dioptrie. Dávám přednost ostrému vidění před sílou skel, a jak jsem už říkal, cítil jsem, že v těch brýlích prostě nevidím dost dobře. Ale Jan chtěla abych si je vzal, a tak jsem jí vyhověl. Tu noc jsem u ní zase přespal, ale v pokoji pro hosty.
Vrátil jsem se k ní další odpoledne a Jan byla radostí bez sebe. Měla domluvenou návštěvu u doktora a přinesla si barevné kontaktní čočky. Poradil jsem jí ať koupí i rezervní pár v originálním balení což taky udělala. Podíval sem se na obal a ta stálo B.C. 8,4, Diam. 14,2. Takže teď jsme už potřebovali jen přístup na Internet. Když jsem to řekl, odpověděla, že ho už objednala a dostala kupu čísel. Nejsem největší počítačový génius na světě, ale po pár pokusech jsme měli počítač správně nastavený, a, hurá, už jsme byli na webu. Hledal jsem kontaktní čočky a získali jsme hromadu odkazů. Ale já jsem chtěl konkrétního prodejce, a tak jsem se nalogoval do diskusní skupiny o brýlích, kde jsem našel seznam dodavatelů v Britské Kolumbii, kteří nepožadovali recepis od doktora. Chtěl jsem z Jan vymámit jakou konečnou sílu brýlí chce, ale ona pořád jen opakovala, že chce nejsilnější brýle jaké se dají opatřit. Zkusil jsem jí vysvětlit, že by vypadalo divně, kdyby se v práci najednou objevila v supertlustých brýlích, a ona nakonec souhlasila, že bude mít dvoje brýle. Objednal jsem teda kontaktní čočky, jako by potřebovala +15 dioptrií pro jedno oko a +12 dioptrií pro druhé. Podle toho jsem jí řekl, že bude potřebovat jedny brýle s –18 dioptriemi a druhé s asi -21 nebo –22 dioptriemi. Stále trvala na tom, že chce tlustší, ale pro tentokrát jsem ji přesvědčil, aby s tím ještě počkala.
Objednávka zněla na její skutečné jméno a na zaplacení jsme použili její kreditní kartu, takže teď už jsme museli jen čekat. Den na to, měla na záznamníku vzkaz, řekl jsem jí, aby jim zavolala. Chtěli jen potvrzení objednávky a řekli jí, že skla musí objednat zvlášť, a bude to pár dní trvat. Věděl jsem to už dřív a upozornil jsem ji na to. Nepřekvapilo nás to, ale Jan byla stejně netrpělivá. Naštěstí jsem byl doma, když kurýrní služba přivezla balíček s čočkami. Podepsal jsem to, a čekal na Jan. Navrhl jsem jí aby do práce nosila ty barevné kontaktní čočky dokud nebude mít hotové brýle, přes které by viděla. Po celou tu dobu si pořád před kolegy stěžovala, jak jí kontaktní čočky dráždí oči, takže když konečně přišly objednané brýle, mohla je nosit stále a nikomu to nebylo divné. Ten večer si nasadila čočky +12 dioptrií a přes své staré brýle viděla celkem dobře. Ale bylo jasné, že potřebuje silnější skla. Nastavil jsem phoropter a na zeď pověsil tabulku s písmeny. Nechal jsem jí ty čočky chvíli v oku, aby jim byly při provádění měření už přizpůsobené. A jak jsem přepokládal, potřebovala –17,5 dioptrie na levé oko. Trochu mě překvapilo, že na pravé oko jí stačí jen 17,25 dioptrie, protože obě oči měla stejné, ale tak nám to ukázal test. Chtěla hned vyzkoušet i druhý pár čoček a tak jsem měl práci s vysvětlováním, že nejrozumnější je nasazovat si čočky jen jednou denně, a že její vidění bude lepší, když budeme druhý pár testovat někdy po ránu, až bude mít brýle, které by mohla nějaký čas nosit a na které by si její oči trochu zvykly.
Měl jsem prázdný formulář na předpis na brýle od jednoho doktora z jiného státu, který už neprovozoval svou praxi, a tak jsem ho vyplnil. Den na to jsem na Jan počkal po práci a vyrazili jsme po optikách. Pro mě to byla stará rutina, ale pro Jan to byl úplně nový zážitek. Jak jsme šli od obchodu k obchodu, kladli otázky zkoušeli obruby, Jan se divila, že většina personálu optik nevěděla o silných sklech skoro nic.Snažil jsem se držet jazyk za zuby, ale když jedna studentka za pultem utrousila komentář, že Jan musí vidět hrozně špatně, zarazil jsem ji a dal jí najevo, jak bezcitně takový komentář zní. Vyslechli jsme mnoho slov o tom jak silné ty brýle jsou a jak tlustá skla to budou a nakonec jsme si jednu z optik vybrali. Ta optička nám řekla co jsme chtěli slyšet a když jsem to okomentoval, prozradila nám, že její sestra nosí téměř stejně silné brýle, takže problémy s takovými skly zná. Objednali jsme dvoje brýle. Jedny měly mít skla z obyčejného plastu s antireflexem, v malém rámečku. Druhé brýle, také v menší obrubě, měly být vysokoindexové plasty s minimální sílou středu skla. Jan se chovala jako malé dítě, když dostane darem štěňátko. Byla nadšením bez sebe a nemohla se těch brýlí dočkat. Řekli jsem optičce, že na to spěcháme a ona souhlasila, že jedny brýle udělají expresně, a zavolají hned jak budou hotové.
O tři dny později, byl na záznamníku vzkaz. Když jsem vstoupil do dveří Jan mi ani nenechala sundat kabát. Měla na očích svoje staré brýle a přes most na nose kus černé izolepy, aby to vypadalo realističtěji. Kdybych neřídil místo ní, určitě bychom dostali pěkných pár pokut, tak byla nedočkavá. Kdykoli ale člověk spěchá, jediné místo na zaparkování je hodně daleko. Jan mě táhla ke dveřím, že jsme skoro klusali. řekl jsem jí ať se uklidní, jinak bude mít optička podezření. Nikdo normální není nadšený z toho, že dostane tlustší brýle. Jan měl poslechla, a když optička její brýle přinesla, dokázala říci tu správnou větu o tom jak strašně tlustá ta skla jsou, a že v nich určitě vypadá hrozně. Byly to ty brýle se skly z obyčejného plastu. Paní v optice byla velmi laskavá, a řekla Jan, že i když opravdu vypadají hodně silné, sluší jí, a že důležité je, že bude dobře vidět. A ty brýle vypadaly opravdu dobře. Okraje skel musely být trochu zbroušené, a skla byla v rámečku zasazená trochu dopředu. Vybrali jsme rámeček, který měl nechat tloušťku okraje čoček asi 2 cm a tak to taky dopadlo.
Trochu jsme se prošli nákupním střediskem. Jan nedokázala projít okolo jediného zrcadla, aby se v něm neshlížela. Pokaždé mi řekla, jak nádherně ty brýle vypadají. Kdyby je doopravdy potřebovala, byl bych z toho taky vzrušený, ale moje nadšení bylo trochu zchlazené. Než jsme odešli, optička í brýle ještě trochu upravila, a když jsme dorazili domů, Jan byla v sedmém nebi. Myslel jsem, že by bylo lepší tu druhou zakázku zrušit, protože tloušťka skel měla být jen asi 12 mm, ale Jan je chtěla taky. Příští ráno měla jít do práce v nových brýlích.
O pár dní později jsme byli zpátky v optice pro vysokoindexové brýle. Jek jsem předpokládal byly tenké a velmi pěkné. Ze předu stále vypadaly na hodně dioptrií, ale tloušťka okraje skel byla menší než u plastových skel o nějakých –11 nebo –12 dioptriích. Jan se líbily a vypadaly na ní dobře. Vidění měla dobré v obou brýlích. Věděl jsem ale, které brýle bude nosit nejčastěji, a samozřejmě, během následujících týdnů se ukázalo, že jsem měl pravdu. Nosila téměř výhradně ty tlustší. Byla šťastná a já měl radost, že to tak je, ale byl jsem zvědavý, jak daleko chce zajít.
Brzy jsem se to měl dozvědět.
Nechápal jsem jak je možné že se ni to všechno přihodilo. Jak to, že jsem našel ženu, která do takové míry splňovala moje představy, že jsme oba měli stejný fetiš. To snad byla hra vyšších sil. Nemohl jsem si pomoci, prostě jsem to chápal jako odměnu osudu. A nejen, že měla stejný fetiš, ale chtěla silnější a silnější brýle. Měla svoje nové brýle asi něco přes týden, když mě začala honit, že chce brýle pro nošení přes ty druhé, silnější čočky. Byly to její peníze, a tak jsem nakonec řekl, že je koupíme. Ale měl jsem problém. Můj starý phoropter měl čočky jen do –10 dioptrií. Mohl jsem je zkombinovat až do –29 pro jedno oko, nebo pro –27 pro každé. Ale od –24,5 jsem nemohl měřit ve čtvrtinách nebo půlkách dioptrií. Přesto se mi povedlo její refrakci změřit docela dobře. A dostal jsem se na –22 dioptrií u obou očí. Protože u předcházejících brýlí jí vycházelo pravé oko o čtvrt dioptrie slabší, započítal jsem tuto hodnotu i v tomto případě. Už jsem neměl žádný prázdný předpis, a tak jsem jel do vedlejšího města a nechal si vyšetřit oči. Jakmile jsem měl předpis, použil jsem zmizík a na dobré kopírce jsem pro nás vyrobil slušně vypadající prázdný formulář. A tak vybaveni novým předpisem jsme vyrazili do další optiky. Rádi bychom byli zašli to té první, ale takový skok v dioptriích v tak krátké době se nedal rozumně vysvětlit.
Takže jsme objednali další brýle. tentokrát jsem Jan přemluvil, aby si objednala jen jedny s plastovými skly. Na mou radu optikovi řekla, že by radši měla silnější skla než lentikuláry, i když optička, jak je obvyklé pro tuto sílu lenkulární skla navrhovala. A tak byly objednány bikonkávní skla s co největším polem vidění. Pečlivě jsme vybrali další obruby s menšími očnicemi a odsazenými panty, aby bylo možné složit stranice. Nebyl jsem si jistý, jestli má u bikonkávních skel smysl objednávat antireflexní vrstvu, ale přehlasovaly mě. Jan se jich nemohla dočkat. Po týdnu chtěla volat do optiky každý den, jestli je už mají hotové. A když uběhl druhý týden, a z optiky nevolali, nemohl jsem jí zadržet. Ukázalo se, že optička nebyla s prací dílny spokojena a poslala brýle zpátky, takže to mělo trvat ještě pár dní. Nakonec se ozvala, že brýle dorazily. Zvedl jsem telefon, a ještě než jsem Jan řekl, že si má nasadit ty silnější kontaktní čočky, dokázal jsem se trochu uklidnit. Byla připravená jako bleskem, a za chvíli jsme byli na cestě. Tentokrát jsme naštěstí našli parkovací místo blízko vchodu, a zatímco jsme v obchodě čekali až bude hotov zákazník před námi, Jan netrpělivě chodila sem tam.
„Nevím, jestli se vám budou zamlouvat.“ řekla optička, když vyndávala nové brýle z pouzdra.
Pochopil jsem, proč to řekla. Skla byla skoro dva a půl centimetru tlustá. Přední meniskus byl poměrně silný, asi tak –7 dioptrií a skla byla zasazená tak, že dopředu vystupovalo asi 6 mm okraje. Jan poznamenala, že nemá na výběr, a že tohle potřebuje, aby viděla. Pak si svoje nové brýle nasadila. Viděl jsem, že je ještě rozrušenější, než když dostala předcházející brýle, ale byla natolik rozumná, že předstírala, že je zklamaná, ale rezignovaná, že musí nosit brýle s ještě tlustšími skly. Vyšli jsme z obchodu a ona na sebe zase zírala do každého zrcadla, které jsme míjeli.
Během následujících několika týdnů jsem ji bez brýlí vůbec nezahlédl. Skoro mi to zlomilo srdce vidět takové fantastické brýle a vědět, že to není doopravdy. Jednou v noci jsem nahlédl do její ložnice a viděl jsem, že s brýlemi i spí. Proto jsem se jí příští ráno zeptal, jestli si na noc kontaktní čočky vyndává. Tvářila se trochu stydlivě a řekla, že si tak nerada brýle sundává, že občas spí s kontaktními čočkami v očích. Věděl jsem, že to ve skutečnosti znamená, že čočky nosí 3 až 4 dny v kuse. Vysvětlil jsem jí, že pokud nechce skončit, tak, že v budoucnu nebude moci čočky nosit vůbec, musí se o ně začít starat a nechat svoje oči odpočívat, kdykoli to jde. Slíbila, že to bude dělat. Pak ale chtěla objednat další, ještě silnější, kontaktní čočky. Nosila už ty nejsilnější brýle, jaké jsem kdy viděl, a přece stále nebyla spokojená. Řekl jsem jí, že není šance sehnat tlustší skla. Ale ona opakovala, že chce silnější brýle, i když si uvědomovala, že taková skla už nebudou mít i nic tlustší okraje. takže další objednávka zněla na čočky o síle +17,5 a +20 dioptrií.
Když čočky přišly, chtěla po mně, abych jí hned udělal předpis na nejsilnější brýle. Nemohl jsem. Znovu jsem jí zkoušel vysvětlovat, že nejsilnější, které mohu změřit jsou skla –27 dioptrií. Zkusili jsme to s těmi čočkami o +17,5 dioptriích a –26 vycházelo skoro dobře. Navrhl jsem zkusit –27 na levé oko a –26,5 na pravé. Pokud by to bylo příliš, mohla by si brýle posunout na nose níž. A zase jsme museli najit optiku, kde bychom objednali nové brýle. Tentokrát zbývala jedná možnost, plastová skla v provedení superlenti. Je to zvláštní, ale jak stoupá dioptrická mohutnost skel, výběr materiálu se zužuje. Myslel jsem si, že pro tak silná skla použijí základní vysokoindexové sklo, ale vysokoindexová skla byla k mání jen do –20 dioptrií. Když byly brýle hotové byl jsem z nich také nadšený. Vypadaly skvěle. Měly malou tmavě stříbrnou kovovou obrubu, opět s dozadu posazenými panty stranic. Přední strana skel měly menší zakřivení než tomu bylo u předešlých brýlí, ale přesto byly stále bikonkávní. Zadní výbrus měl asi 2,5 cm v průměru. a byl zabroušený dovnitř do plusového zakřivení. Okraje plusové a mínusové plochy měly vyhlazený přechod. Když si je Jan nasadila, zdálo se, že soustředné kroužky běží až skoro doprostřed skel. Ve chvíli, kdy si je nasadila jsem věděl, že se ke starým brýlím už nevrátí a měl jsem z toho trochu legraci. Tady přede mnou byla žena, která chtěla nosit nejtlustší brýle jaké se daly vyrobit a někde tam venku byl jistě člověk, který takové brýle musel nosit, a který by se jich strašně rád zbavil.
Jan utratila za poslední 4 měsíce skoro dva tisíce dolarů za brýle a kontaktní čočky. I pro mě to byl drahý koníček, ale stanovil sem si limit, že neutratím více než tisíc dolarů za rok. Nemohl jsem ani uvěřit tomu, když mě začala hnát do toho, abychom koupili brýle, které by pasovaly s těmi nejsilnějšími kontaktními čočkami. Nevěděl sem co dělat, a tak jsem jí nechal, aby si vzala ty nejsilnější čočky. Pak jsem páskou přilepil testovací sklo –6 dioptrií z photopteru na sklo jejích lentikulárních brýlí. K mému velkému překvapení jsem musel vyměnit testovací sklo za –7 dioptrií, aby viděla písmena na testovací tabuli dobře. A zase jsme vyhledali optiku, kde by neměli podezření. Jako obvykle měla na měření svoje nedioptrické kontaktní čočky. Měl jsem problém jí vysvětlit, že optik by mohl mít nějaké podezření, kdyby měla svoje šíleně tlusté brýle přes čočky, ale Jan si nakonec naštěstí uvědomila, že mám pravdu. Těžko jsem chápal proč naprosto odmítá sundat brýle, ať už byl důvod jakýkoli. A tak jsme zase hledali optiku, tentokrát jsem doufal, že naposledy. Pro tyhle poslední brýle jsem ji donutil použít falešné jméno, falešnou adresu a zaplatit v hotovosti. trval jsem na tom, jako na minimálním bezpečnostním opatření. Nechtěl jsem se nechat chytit při podvodu s předpisem protože na můj vkus Jan zašla příliš rychle příliš daleko. Ale když byly nové brýle hotové, byly to další superlenti, vyzvedli jsme je bez problémů. Zase si je nasadila a zase je odmítala sundat. Den na to jsem se jí zeptal, jestli někdo u ní v práci komentoval sílu jejích brýlí, ale řekla, že se zdá, že si toho nikdo ani nevšiml. Asi jsem to jen já a můj fetiš na brýle, co způsobuje, že si u lidé všímám nových brýlí téměř okamžitě, ale zdálo se mi divné, že nikdo nekomentoval fakt, že najednou téměř oslepla. A i když se mi brýle velmi líbí, musel jsem zkonstatoval, že vypadala opravdu jako slepá.
Myslím, že důvodem, proč jsme se začali jeden druhému vzdalovat bylo to, že jsem jí už nemohl opatřit žádné silnější brýle. Stále jsem bydlel v její ložnici pro hosty, ale se svou ženou jsem dojednával návrat. Bylo to těžké, protože jsem bydlel u jiné ženy. Ale přesvědčil jsem ženu, že nejde o nic jiného než o podnájem a nakonec jsem se vrátil domů.
Jan jsem neviděl dlouho. Až jednou jsem šel nákupním střediskem a spatřil ženu s opravdu silnými brýlemi. Byla to samozřejmě Jan. Podíval jsem se na její brýle zblízka. Byly nové a byly dokonce ještě silnější než ty se skly o –34 dioptriích, které jsem jí kdysi pomáhal koupit. Poznamenal jsem, že jí to sluší a zeptal jsem se, jak sehnala ještě silnější brýle. Sundala je, a řekla mi, ať se jí podívám do očí. Udělal jsem to a ke svému překvapení, jsem zjistil, že nemá kontaktní čočky. „Našla jsem doktora, který mi udělal intraokulární implantáty,“ řekla, „mohla bych ho požádat, aby ti je udělal taky.“
Bylo to pokušení, ale otočil jsem se a odcházel pryč.
napsal Specs4ever, s díky A.J. za editaci a
korekturu.
(Původně napsáno jako třídílná povídka v únoru 1999 a uveřejněno
na Eyescene a Smudge Reportu)
Přeložil Bobby 2004