Starodávný phoropter

(The Antique Phoropter)

Specs4ever

Narodil jsem se v devadesátém osmém jen pár let předtím, než začalo nové tisíciletí. Z toho, co jsem se od svých rodičů dozvěděl o vývoji vědy a techniky v posledních letech starého století, jsem zjistil, že zhruba v době, kdy mi bylo 25 let, bylo už vynalezeno skoro všechno, co se vynalézt dalo, a lidé podstoupili genetickou modifikaci, aby byli dokonalí  a mohli žít téměř věčně.

Ale nebylo to tak. Ano, lidská genetický kód byl odhalen, a bylo možné provádět modifikace genetické struktury člověka. Ale nejprve bylo nutno odhalit vadný gen v genomu rodičů. A mnoho nemocí, které se v průběhu věků podařilo vymýtit se začalo objevovat znova ve formách, které vzdorovaly imunizaci. Pro genetiky  a molekulární biology to byla záhada. Jistě, znečištění se dostalo pod kontrolu, ale znamenalo to jen to, že se už nezvětšovalo. O špatných dnech vzduch v losangeleské kotlině lidi dusil dál, dělalo se jim zle a oči jim slzely jako dřív. Některé převratné objevy v medicíně na konci dvacátého století se později ukázaly jako omyly, takže po čase se objevily velké problémy. Jeden z takových typických příkladů byl znám jako LASIK, nebo přesněji laserová operace očí pro korekci myopie, hyperopie a astigmatismu. Vydrželo to asi deset let, ale potom skoro všichni lidé, kteří prošli operací na odstranění obyčejné krátkozrakosti museli začít nosit brýle na čtení. A tito lidé museli teď po patnácti letech nosit velmi silné plusové brýle na dálku se stále se zvyšujícím segmentem na čtení. Do roku 2010, se začaly objevovat i další problémy. Více než 95 % lidí, kteří si původně nechali udělat lasik, získalo bezvadný zrak, 20/20. Ale u 5 % se objevily vážné problémy, které se nedaly korigovat ani brýlemi ani kontaktními čočkami. Jedna žena v Iowě měla takový problém se svěděním a bolestí v očích, že spáchala sebevraždu. Byla to skutečně strašná tragédie, zejména po tom, co utratila tisíce dolarů za to, aby jí zbavily problému, který nebyl zdaleka vážný. A pak, manželka jednoho kongresmana a taky senátor státu Kalifornie po operaci lasik téměř ztratili zrak. To bylo zlé varování pro všechny, kdo chirurgům podepisovali všechny ta prohlášení o tom, že pracoviště nezaručuje pozitivní výsledek operace, a že pacient se vzdává nároků na odškodnění. Soudy pak prohlásily tyto dokumenty za neplatné. Takže operace lasik se omezila jen na beznadějné případy, kdy pro pacienty představovala jedinou šanci vidět aspoň trochu. A jak více a více dětí začínalo nosit brýle už během raných školních let, stigma, které brýle představovaly v osmdesátých a devadesátých letech zmizelo.

Po mě to bylo báječné. Když bylo mé sestře 5 let, musela kvůli krátkozrakosti nosit brýle o -5,5 dioptriích. Musela je nosit pořád, a jak rostla, její brýle byly stále silnější a silnější a skla tlustší a tlustší. Pamatuji si, že jsem chtěl být jako ona, a taky jsem chtěl nosit brýle. Občas jsem si bral její staré brýle, tajně si je ve svém pokoji nasazoval a přál jsem si, abych je musel nosit pořád. Pak, když šla do školy, dostala brýle i moje mladší sestra. Ale moje oči zůstaly v pořádku. Pak začal nosit brýle můj bratranec, a postupně je dostalo i mnoho mých kamarádů. Ale moje oči byly stále dobré.

Když jsem byl na střední škole, kolem dokola jsem prohledával Internet, abych sehnal informace o krátkozrakosti a o brýlích a čočkách na její korekci. Jednou jsem narazil na starou webovou stránku, která byla založena zhruba v době, kdy jsem se narodil, na konci 20. století. Z ní jsem zjistil, že nejsem jediný člověk na světě, který touží nosit silné brýle. Malý rozdíl byl v tom, že na rozdíl od mnoha lidí, o kterých jsem se na té stránce dočetl, a kteří toužili po tom najít ženu trpící silnou krátkozrakostí, moje touha spočívala v tom, že jsem chtěl mít těžkou krátkozrakost já sám. Ale bylo povzbudivé zjistit, že existují další lidé, kteří cítí a myslí na to samé, jako já. Někteří z nich dokonce nosili plusové kontaktní čočky a přes ně silné minusové brýle, aby tak simulovali těžkou krátkozrakost. V době, kdy jsem šel studovat univerzitu, jsem si také pořídil pár plusových kontaktních čoček a k nim odpovídající brýle se silnými minusovými skly. Po celou tu dobu, kdy jsem byl na univerzitě, mimo svůj stát, jsem brýle nosil tak často jak to jen šlo, a přitom jsem si zoufale přál, abych je mohl nosit stále.

Dopisoval jsem si s několika dalšími lidmi z celého světa, které jsem potkal na Internetu. Po nějaké době jsem dostal e-mail se jménem a adresou jednoho doktora. Protože ten doktor žil ve stejném městě, kde byla moje univerzita, zavolal jsem mu, a dohodl si schůzku. Měl volný termín až dva dni na to. Protože toho doktory mi doporučil další člověk, který také nosil silné brýle přes kontaktní čočky, řek jsem si, že nejlepší bude přijít na vyšetření v mých silných brýlích. Byl jsem netrpělivý a do čekárny jsem přišel o mnoho dříve, než bylo nutné.

Když jsem seděl v čekárně pozoroval jsem mladou ženu na židli naproti mně. Nebylo jí jistě více než 16 let a musela vážit snad 200 kilo. Nos měla zabořený v časopise, který držela tak blízko svých brýlí, že jsem je ani pořádně neviděl. Nakonec, když časopis odložila na klín, jsem uviděl, že má brýle s lentikulárními skly, s několika malými kroužky uprostřed. Její skla byla zasazená v kovové obroučce, příliš malé pro její tlustý obličej. Brýle měla nasazené těsně na očích a stranice byly ohnuté, aby dosáhly přes šířku její hlavy až k uším. Bylo mi jí trochu líto. Pak ji zavolala sestra a odvedla ji do ordinace.

O chvíli později vyšla ven a v baculaté ruce držela kus papíru. Myslel jsem si, že to znamená, že bude muset nosit ještě silnější brýle a přál jsem si být jako ona.

Pak sestra řekla moje jméno a zavedla mě do ordinace. Když jsem uviděl doktora zalapal jsem po dechu. Vypadal velmi staře a měl brýle, které byly asi nejsilnější, jaké jsem v životě viděl. Skla v malé kovové obrubě měla uprostřed malé kroužky. Když jsem si je prohlédl lépe, viděl jsem že to jsou dvojité lentikuláry, nejvzácnější tyl skel vůbec. Podíval se na mně a řekl mi, že si teď mohu vyndat kontaktní čočky. Do té chvíle jsem nepromluvil jediné slovo, ale asi z mých doporučení věděl, že nosím GOC, brýle přes čočky. Neprotestoval jsem, sundal jsem si brýle a vyndal kontaktní čočky z očí. Pak jsem si na jeho pokyn sedl do vyšetřovacího křesla.

„Jak silný předpis chcete mít?“ zeptal se.

„Tak silný jako máte vy by byl fajn.“ odpověděl jsem.

Chvíli o tom přemýšlel. „Ne,“ řekl, „To by pro vaše první opravdové brýle nebylo dobré. Navrhoval bych, abyste si vybral sílu blízkou té, které máte v současných brýlích.“

Řekl jsem mu, že by to bylo skvělé, ale že by mi snad mohl trochu přidat, k –20 dptr, že to by se mi líbilo. Trochu jsem to dříve zkoumal, a –20 dptr bylo nejsilnější sklo, které se dalo koupit a bylo to ještě obyčejně vypadající sklo. Všechno nad tuto hranici se vyžadovalo speciální sklo, buď lentikulární, nebo superlenti, nebo s velmi vysokým indexem, což by stálo spoustu peněz. Doktor posunul phoropter před moje oči a zahájit obvyklou rutinu se střádáním skel. Bylo to zvláštní. Pokaždé, když přístroj cvaknul a před moje oči se nasunulo další sklo, neviděl jsem žádný rozdíl v ostrosti písmen na tabuli. Nakonec mi řekl, že jsem na síle, která je pro mě nejvhodnější a pak mi před očima zablesklo. Odsunul přístroj a podal mi moje brýle s pokynem, abych si je nasadil.

„Napřed potřebuju svoje kontaktní čočky.“ řekl jsem. Ale když jsem se zkusil rozhlédnout po zšeřelé místnosti, uvědomil jsem si, že nevidím nic. Vzal jsem tedy brýle z jeho ruky a nasadil si je. Mlha se částečně rozplynula, ale vzdálenější předměty byly velmi neostré, a tak jsem si je postrčil těsněji k očím. Trochu to pomohlo.

„Tady je váš předpis.“ řekl a podával mě papír.

Podíval jsem se na ta čísla. Stěží jsem věřil tomu, co jsem přes svoje brýle bez pomoci kontaktních čoček spatřil. Bylo tam napsáno O.D –20,00 dptr a O.S. –19,75 dptr. Byl jsem ohromením bez sebe.

„Jak je to možné?“ zeptal jsem se.

„Je to to, co jste chtěl?“ odpověděl otázkou.

„Ano, samozřejmě. To je přesně to, co jsem chtěl.“

„Tak nebuďte zvědavý.“ řekl.

Vyšel jsem ze dveří a všiml jsem si, že v čekárně sedí dívka asi devíti nebo desetiletá, s velmi silnými brýlemi a vedle ní žena, kterou jsem považoval za její matku. Šel jsem do auta a nasadil si tmavé dioptrické brýle. Nikdy předtím mi nepřipadalo slunce tak bodavé jako ten den. Když jsem projížděl městem, všiml jsem si, že vidím dopravní značky rozmazaně. Ale to mě nepřekvapilo, protože můj nový předpis byl o –2 dptr silnější, než brýle, které jsem měl na očích. Zašel jsem do optiky, kterou jsem znal z dřívějška a viděl, že moje oblíbená optička obsluhuje zákazníka. Přišel ke mně Roger, její asistent, a protože jsem měl skutečný předpis, rozhodl jsem se, že si od něj nechám pomoci s výběrem obrub.  Sundal jsem si brýle, a v tu chvíli se všechno rozmazalo. Líbilo se mi to. Měli tam kameru spojenou s počítačem a jak jsem si zkoušel různé obruby Roger vše zaznamenával. Když jsem vyzkoušel asi 6 obrub, zase jsem si nasadil svoje brýle a sledoval jsem jednotlivé klipy. Vybral jsem si nakonec 2 obruby.  Lisa mezitím vyřídila svého zákazníka, a přišla k nám, aby pomohla s výběrem skel. Divila se, když uviděla, že potřebuji silnější skla, protože nikdy předtím, jsem zvýšení neměl. Nemohl jsem jí prostě říci, že předtím pro mě byl jediný způsob, jak mít silnější brýle, koupit si silnější kontaktní čočky. Pak jsme dokončili objednávku. Do normální obruby měla přijít vysokoindexová skla z plastu s antireflexním povlakem a do druhé obruby, kterou jsem měl mít jen jako rezervní, plastová CR39 lentikulární skla. Nechyl jsem tam také svoje sluneční brýle, aby mi do nich dali nová skla.

I když jsem byl naprosto spokojený s tím, že bez svých brýlí nevidím dál, než pár centimetrů před svůj nos, byl jsem zvědavý, jak se to mohlo stát. Prostě jsem svou zvědavost nemohl udržet na uzdě, a tak jsem odpoledne zajel zpátky k tomu doktorovi. Zaparkoval jsem naproti a chvíli pozoroval vchod. Aspoň půl hodiny nikdo nevešel, a tak jsem vystoupil z auta a šel dovnitř. Dveře byly odemčené, ale sestra na recepci nebyla. Dveře zazvonily samy a doktor vyšel o ordinace.

Zamžoural na mně přes svoje silné brýle a řekl: „Aha, vy jste zpátky. Doufám, že s tím nemáte problém, protože vaše krátkozrakost je teď trvalá.“

„Ne, pane doktore, je to výborné. Jen prostě žasnu, jak jste to dokázal udělat. Chtěl jsem vám poděkovat ještě jednou a …“

Zarazil mě: „ˇŘekl Jsem vám, že vám nemohu říci, jak se to děje.“

„Víte, pane doktore, rád bych věděl, jestli pro mě nemáte nějaký návrh, jak bych mohl najít práci v tomhle oboru.“ odpověděl jsem.

Jeho postoj ze změnil, a slyšel jsem ho jak si mumlá: „možná, možná…“

Pak řekl: „Můžete mě pozvat na večeři. Od rána jsem nevzal do úst.

Odešli jsme k mému autu a on nastoupil. Zavedl mě do restaurace, kterou jsem, přesto, že tohle město jsem měl projeté křížem-krážem, nikdy neviděl. Objednali jsme si a on začal vyprávět svůj příběh.

„Nemám vzdělání očního lékaře. Býval jsme řidičem dálkové dopravy až do přelomu století, a v roce 2002, když jsem s prací na silnici skončil, jsem také nosil GOC, tedy brýle přes kontaktní čočky, kdykoli to jen šlo. Jednou jsem dostal zprávu od svého známého, že bych se měl ozvat jednomu doktorovi, který žil v tomhle městě. Dal jsem si s ním schůzku a přišel jsem tam se svou kombinací brýlí a čoček na očích, přesně jako vy jste vy přišel dnes ke mně. Když jsem od něj odcházel, měl jsem na očích brýle o  minus 20 dioptriích. A stejně jako vy dnes, byl jsem nadšený, ale nespokojený s tím, že se mi nedostalo žádného vysvětlení. A tak jsem se vrátil, a pohrozil jsem doktorovi, že pokud mi neřekne, jakým způsobem došlo ke změně mého zraku, všechno vyzradím. Dnes jsem starý a už chci se svou prací skončit, a tak beru váš zájem jako znamení, že vy byste snad mohl být tím, kdo převezme můj přístroj do své péče.“

„Přístroj?“ zeptal jsem se.

„Ano, ten přístroj. Ten starý, prastarý phoropter je tajemstvím naší krátkozrakosti. Nemám ponětí odkud pochází, protože ten starý doktor mi ho prodal i se svou firmou. Funguje jako normální phoropter, pokud si někdo chce nechat otestovat oči a předepsat brýle, pokud to potřebuje, ale pokud si za něj sedne někdo, kdo touží stát se více krátkozraký nebo více dalekozraký, přístroj zjistí, po jak silných brýlích toužíte a přesně takovou míru zrakové vady vám pak způsobí. Konečnou fází procesu je ten červený záblesk, který jste zahlédl těsně před tím, než vaše vyšetření skončilo. A ve vašem případě jsem musel s přístrojem zápasit, aby vám dal krátkozrakost co nejmenší. Ten přístroj přečte vaše tajné tužby a zvýší vaši zrakovou vadu až po maximální hodnotu, kterou můžete mít. Udělal jsem kdysi tu chybu, že jsem si za něj sedl ve chvíli, kdy jsem toužil po minus 60 dioptriích, a když jsem měl nastavená příslušná skla před očima stiskl jsem tlačítko, pak se zablesklo, a od té doby je moje krátkozrakost –60 dptr. Už je to 20 let. Můj předchůdce mi řekl, abych to nikdy nezkoušel, ale neposlechl jsem ho. Takže od té doby jsem těžce krátkozraký a přesto, že můj zrak tak drasticky změnil ten přístroj a ne příroda, mám mnohem lepší vidění než přirozeně zrakově postižený člověk. Bez brýlí jsem však prakticky slepý.“

Jeho příběh mě fascinoval. Chtěl jsem, aby vyprávěl dál.

„Dnes už nemám mnoho práce. Neberu si mnoho klientů, vlastně jen děti svých starších pacientů. A, samozřejmě, přijímám všechny, na které mám reference z internetových diskusních skupin o GOC. Ale každý, kdo chce tuto proceduru podstoupit, se musí zavázat naprostou mlčenlivostí, i když jsou zvědaví jak k té změně dojde. A dnes, když jsem vám vše prozradil, vás žádám, abyste o tom nikdy nikomu neřekl.“

Slíbil jsem mu to. Pak jsem se mu svěřil se svou touhou stát se optometristou, a řekl jsem mu, jak daleko moje touhy být krátkozraký zašly. Chtěl jsem se něco dozvědět o té silné dívce u čekárny, a také o té hezké malé dívence, která byla na řadě po mně.

„Tina je vážný případ. Trpí chorobným přejídáním a nemá žádnou sebeúctu. Poslala ji za mnou dětská sestra, když jí bylo asi 8 let, a nepřečetla písmena při testu zraku ve škole. Bohužel pro ni nemohla vybrat horšího lékaře, protože já nedokážu vždy poznat, že přístroj načítá vnitřní touhu pacienta po krátkozrakosti,a v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, co se děje, Tina už měla –20 dioptrií. Tehdy jí bylo 12 let, a od té doby zápasím s nastavení přístroje, aby její dioptrie nerostly příliš rychle. Dnes ráno ode mě odešla s přepisem na –28 dptr, přitom ještě před šesti měsíci měla méně než –25 dptr. A přístroj ukazuje, že by chtěla mít až –45 dioptrií. S tou druhou dívenkou mám podobný problém. její matka je jedna z mých pacientek a trpí přirozenou vysokou krátkozrakostí. Ale její dcerka, Shelly, začala ve 3 letech věku toužit nosit brýle jako její maminka, a přesto, že se snažím udržet její krátkozrakost na nejnižší možné úrovni, dosáhla už –10 dioptrií. Zdá se, že jí vůbec nevadí, že musí nosit brýle. Chodí ke mně ráda a ráda dostává silnější brýle. Dokonce se mě dnes ráno ptala, jestli by mohla dostat brýle stejně silné jako má její maminka.

Povídali jsme si ten večer ještě dlouho. Kladl jsem mu otázku za otázkou a nakonec jsme se dohodli, že absolvuji nezbytné kurzy, abych se mohl stát optometristou, převzít jeho podnik a s ním jeho přístroj. Naneštěstí mě čekaly tři roky školy a tak jsem se ho zeptal jak dokázal studovat ve věku více než 50 let, kdy se stal optometristou. Ukázalo se, že odcestoval do zahraničí, do země, kde nebyla tak přísná pravidla pro přijímání do školy jako ve Státech a pak nechal svou  kvalifikaci uznat v jiné zemi, jejíž školní vzdělání zase uznávaly Spojené Státy, doplnil si kurz a přestěhoval se do Států, kde už musel udělat jen krátký kurz, aby se stal certifikovaným optometristou. Takže i já jsem po více než třech letech dokončil školu v zahraničí a vrátil jsem se domů, abych převzal optometristovu praxi. Během té doby dovolil, aby mi jeho přístroj zvýšil krátkozrakost na –30 dioptrií a řekl mi, že bych s tím měl být spokojený a při této hodnotě zůstat.

Když odešel do důchodu, byl jsem nadšený, že mohu pracovat ve své ordinaci a testovat lidem oči. Starý phoropter pracoval perfektně. Většině lidí měřil oči velmi přesně, a u několika mých pacientů načetl jejich touhu po brýlích a tak mohli dostat takové brýle, po jakých toužili a v mnoha případech je pak nosili po zbytek života. Někteří z nich se vraceli na další testy, při nichž se ukázalo, že chtějí mít vyšší krátkozrakost, a b takových případech samozřejmě přístroj vyhověl jejich přání. Jiní přicházeli na doporučení z internetu. Tito lidé byli mí nejobtížnější klienti, protože se ukazovalo, že chtějí dostat velmi vysoké dioptrie, ale také to byli ti nejšťastnější pacienti ze všech, kteří od mně odcházeli, protože pak mohli běžně nosit brýle, kvůli kterým si dříve museli nasazovat kontaktní čočky. A ve většině případů chtěli o trochu silnější skla než nosili, stejně jako kdysi já. já sám jsem poslech doktorovou radu a nechal jsem svou krátkozrakost postupně dojít jen na –40 dioptrií. Ale jsou dni, kdy cítím silné nutkání, projít celou tou cestou, takže kdoví, co se v budoucnu s mýma očima nakonec stane.

Moje sekretářka, elegantní mladá dáma dokonalých proporcí, je 170 cm vysoká, má krásné kaštanové vlasy svázané do ohonu přišla jednou do mé ordinace a zatímco mi ohlašovala příchod nového pacienta, já jsem němě zíral do brýlí s lentikulárními skly o –35 dioptriích, které měla na nose. Přemýšlel jsem o tom, jak se nakonec dokázala smířit sama se sebou, zhubnout všechna kila nadváhy a jak přestala toužit po tom, nosit silnější a silnější brýle. Ano, byla to Tina, ta obézní dívka, kterou jsem viděl v čekárně při své první návštěvě.

Pacientku, kterou mi tehdy ohlásila, jsem viděl poprvé před pouhým rokem. Zjistil jsem tehdy, že je zajímavý případ. Když ke mně přišla poprvé, bylo jí právě 16 let, a nosila poměrně slabé brýle na korekci krátkozrakosti, jen –5,25 dptr na každé oko. Když jsem před její oči nasunul phoropter, zjistil jsem, že automaticky snižuje sílu jejích skel. nakonec se zastavil na +5 dioptriích a ona byla schopna přečíst i řádek 20/20. Vrátil jsem čočky na –5,25 dptr, a přes ně nepřečetla ani jediné písmeno. Pak se phoropter rychle vrátil na +5 dptr, a ona řekla: „Jé, to je tak čistý obraz.“ Napsal jsem jí tedy předpis na brýle, které se od těch, ve kterých přišla, lišily o celých 10,25 dioptrie. Vrátila se ke mně asi na dva týdny ve svých nových plusových brýlích, aby je nechala zkontrolovat. Byla nadšená tím, že mohla nosit brýle, které se podobaly brýlím, jaké měl její přítel, který nosil velmi silné brýle s plusovým skly.

Dnes se phoropter zastavil na +10 dptr a ona zase s touto sílou skel četla řádek 20/20 bez problémů. Později lehce četla normální písmena, které s +5 dioptriemi přečetla jen stěží. Tahle pacientka mě opravdu zaujala. řekla mi, že její přítel nosí brýle o +15 dioptriích a jeho skla mají i prismatickou hodnotu. Zeptala se, jestli by mohla také nosit brýle s prismatem. Odpověděl jsem, že si nemyslím, že by to šlo, protože prisma se předepisuje lidem, kteří silně šilhají.

Ten večer jsem seděl v ordinaci a přemýšlel jsem o té mladé ženě a jejím příteli. Sedl jsem si za phoropter a díval jsem se na tabuli s písmeny. Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem se přes tento přístroj podíval poprvé, a kdy jsem získal svou krátkozrakost o –20 dptr. Pak jsem uslyšel, jak to v phoropteru cvaklo a stroj začal měnit skla. Když se zastavil, na stupnici bylo –20 dptr. Podíval jsem se přes čočky na tabuli, a zjistil jsem, že mohu přečíst i nejmenší řádek 20/20.  Něco, co se mi nestalo už několik let. Stěží jsem tomu mohl uvěřit. Odtáhl jsem se od přístroje a nasadil jsem si svou brýle s –40 dptr. Všechno bylo rozmazané a zmatené. Opravdu phoropter vrátil mou silnou krátkozrakost na nižší hodnotu? Se svými silným brýlemi na špičce nosu jsem vyhledal svoje staré brýle s –20 dioptriemi. Nasadil jsem si je a viděl jsem všechno ostře. Ale po té, co jsem nějakou dobu měl na očích své staré brýle, jsem se rozhodl, že bych mnohem radši měl zase zpátky svou těžkou krátkozrakost, a tak jsem zase usedl za phoropter a změnil si zrak na –40 dioptrií.

Tato událost mi ukázala, že můj phoropter je schopen snižovat krátkozrakost, pokud pacient myslí na to, že chce mít slabší brýle. Chtěl jsem vědět, jestli ve skutečnosti dokáže léčit silnou krátkozrakost, pokud pacient myslí na mnohem nižší dioptrie, než opravdu potřebuje. Byl jasné, že nikdo na to zatím nemyslel, protože většina mých pacientů přicházela s tím, že chtějí mít silnější brýle a vyšší krátkozrakost. Poučen tímto zjištěním, začal jsem phoropteru dovolovat snižovat dioptrie u každého pacienta se silnou krátkozrakostí, který projevil touhu po slabších brýlích.

Dnes, kdy po večerech často trávím dlouhé hodiny nad záznamy svého předchůdce, s překvapením zjišťuji, že mnoho jmen pacientů se shoduje se jmény lidí, které jsem objevil na té staré internetové stránce, které mě tehdy tak zaujala. Jeden z častých přispěvatelů do diskuse byl chlapík z Evropy, známý jen jako Bobby. Zjistil jsem, že ordinaci navštívil několikrát, až skončil na –36 dioptriích. A co bylo ještě překvapivější, můj předchůdce, ten starý optometrista, po které jsem převzal praxi, byl také častým dopisovatelem na té stránce, znali ho pod přezdívkou Spec4ever.

napsal: Spec4ever, s laskavým přispěním slečny A.J. jak při tvorbě, tak při korekci textu, v červenci 2001

přeložil: Bobby v srpnu 2004

Back